(ČZ 40/2024) Rozhovor patriarchy Tomáše Butty s předním českým historikem Petrem Čornejem, který věnoval značnou část svého profesního života husitské době.
Petr Čornej je autorem řady odborných studií, z nichž některé představovaly opravdovou změnu v uvažování o této pro nás významné historické epoše. Jsme velice rádi, že si při svém pracovním vytížení, nyní souvisejícím s šestistým výročím Jana Žižky, udělal čas na rozhovor s patriarchou naší církve, bratrem Tomášem Buttou.
Pane profesore, ve své obsažné knize o Janu Žižkovi uvádíte, že původně husitský program nápravy církve a společnosti s tělesným násilím vůbec nepočítal, ba téměř kategoricky ho vylučoval. Kdy a kde nastal zlom a jaké byly příčiny a motivy k tomu, že došlo v husitství k užití zbraní? Jaký vliv na to měl Jan Žižka?
Mistři Jan Hus a Jakoubek ze Stříbra tušili hrozící nebezpečí násilných konfliktů již v druhé polovině roku 1412. Tehdy po popravě tří jinochů, kteří dali spektakulárně najevo odpor proti prodeji odpustků, eskalovalo společenské napětí, avšak ještě nepřerostlo v nepřetržité ozbrojené střety. Před nimi hlasatelé reformy varovali s důrazným odkazem na jeden ze stěžejních principů Nového zákona, který připouští výhradně boj duchovní, s jehož pomocí skutečný křesťan přemáhá své protivníky a sluhy Antikristovy. U duchovních zbraní Kristových však nezůstalo. Čtyři léta následující po Husově smrti, kterou kostnický koncil jako nejvyšší autorita institucionální církve manifestoval nesmiřitelný postup vůči husitům, vyplňuje v českém prostředí série incidentů, na nichž se podílely obě znesvářené strany a které posléze 30. července 1419 vyústily v novoměstskou defenestraci. Krvavého aktu, jímž začala husitská revoluce, se příznačně zúčastnil jako jeden z hlavních organizátorů královský dvořan Jan Žižka z Trocnova.
Od té chvíle se zápas za nejvyšší posvátné Boží pravdy nezadržitelně měnil v tělesný boj, v němž na pronásledování a masové popravy zajatých husitů reagovali radikální přívrženci reformního programu s analogickou nesmlouvavostí. Tehdy, v druhé polovině roku 1419, nastal přelomový okamžik i pro Jana Žižku, který z pohledu šlechtice a vojáka vnímal násilný boj za Boží zákon jako zcela legitimní. Jako hejtman v Plzni a poté od jara 1420 na Táboře vedl radikální husitské houfy v celé řadě tažení, zaměřených zprvu proti domácím nepřátelům a posléze i proti Zikmundovým křižákům. Faktické vyhlášení první protihusitské kruciáty v březnu 1420 znamenalo i zlom v náhledu předních husitských myslitelů, včetně Jakoubka ze Stříbra, na problematiku tělesného boje. V souladu s názory sv. Augustina přijali usnesení o oprávněnosti spravedlivé války na obranu Božího zákona, ale s podmínkou, že míra násilí nepřekročí únosnou mez. To ovšem byla zcela iluzorní představa. Žižka sice ctil válečná pravidla, ta se však od pojetí husitského duchovenstva podstatně lišila. Vycházela totiž ze starozákonních, antických a rytířských zvykových regulí, které velely šetřit životy nepřátel, pokud kapitulovali a přijali podmínky stanovené vítězi, ale v případě ozbrojeného odporu umožňovaly pobít veškeré bojeschopné muže. Jan Žižka nepochybně respektoval zásadu zachovat při životě ženy a děti, leč nekompromisní byl v případě dopadených katolických kněží a mnichů. Pokud odmítali husitské zásady, přikazoval je usmrtit jako kacíře. Nutno dodat, že militantní katolíci zajatým husitským kněžím prostor na vybranou zpravidla vůbec neposkytovali. Jak je zřejmé, hlas důsledného novozákonního pacifisty Petra Chelčického, nesmiřitelného kritika jakéhokoli násilí, a tudíž i Žižky zněl dlouho do prázdna. Na druhé straně si musíme přiznat, že bez Žižky a jeho rozhodného postupu by husitství nepřežilo.
Jaké vlastnosti podle dobových pramenů jsou na Janu Žižkovi nepřehlédnutelné? Jaká byla jeho osobní víra a čím se vyznačovalo jeho náboženské přesvědčení?
Spisovatel a kronikář Vavřinec z Březové, jenž Žižku osobně znal a vážil si ho, charakterizoval husitského vojevůdce jako odvážného a udatného muže, což je ale jen polovina vlastností dokonalého rytíře. Nikde o něm neříká, že byl uvážlivý a prozíravý. Tím mezi řádky nepochybně naznačuje, že Žižkovi sice nechyběla rozhodnost, ale postrádal vlastnosti obratného politika, který k dosažení svých cílů volí i zdlouhavou cestu vyjednávání a kompromisů. Žižka byl zkrátka svým psychickým ustrojením muž rázných činů. Dokládá to i hodnotící přívlastek, který jej prezentuje jako výjimečného a horlivého bojovníka za Boží zákon. Přídavné jméno horlivý označuje zaníceného, zapáleného, a tudíž i temperamentního člověka, který má podle slov apoštola Pavla oprávnění vést zástupy. Z toho implicitně vyplývá, že Jan Žižka měl nesporné charisma, umocněné zaujetím, s nímž navzdory limitu jednookosti, a posléze snad i úplné ztráty zraku, překonával překážky a dosáhl mnoha vítězství, která jeho současníci nejednou považovali za zázračná. A ještě jeden fakt bychom neměli přehlédnout. Soudobý anonymní kronikář mluví o Žižkovi jako o nejzvláštnějším čeledínovi, tj. dvořanovi, krále Václava IV. Adjektivum zvláštní se ve staré češtině málokdy stupňovalo, což vlastně platí dodnes. Autor tím nepochybně sděluje, že někdejší trocnovský zeman byl jedinečný, originální a nepřehlédnutelný zjev. I proto se tak výrazně zapsal do dějin. Z pohledu husitských protivníků byl ale Žižka panoš nízkého rodu a lotr, vůdce kacířů. Konkrétněji zní charakteristika Žižky jako husitského Mojžíše a kata, zcela jistě reflektující jeho postavení jakožto vůdce a soud-ce, oprávněného vynášet a vykonávat rozsudky, nejen ve světské, ale i v náboženské sféře. Vzpomeňme tu alespoň osud táborských pikartů a adamitů, které Žižka roku 1421 poslal, včetně žen, na smrt, protože je pokládal za nenapravitelné kacíře.
Tím se organicky dostávám k druhé části otázky. Jan Žižka se ještě před výbuchem husitské revoluce bezvýhradně ztotožnil s husitským pojetím Božího zákona, shrnutým na sklonku jara 1420 v pověstných čtyřech artikulech pražských. Vyznával je všechny, mimořádný důraz však přisuzoval přijímání eucharistie pod obojí způsobou. Plně ve shodě s Jakoubkem ze Stříbra a jeho interpretací 6. kapitoly Janova evangelia je pokládal za Kristův příkaz a podmínku spasení. Možná tu určitou roli sehrála i jeho osobní situace, neboť v mládí a dospělosti nejednou překročil hranici zákona i Kristových principů a důsledným bojem za husitský výměr Božího zákona si chtěl alespoň zajistit příslib, nikoliv jistotu, možného spasení. Vnitřně byl hluboce přesvědčen, že v posvěcené svátosti oltářní je Kristus opravdu tělesně přítomen a že její konzumací přichází do bezprostředního styku s božstvím, které mu dává posilu pro rozhodující zápas s Antikristem. Všechny, kdo měli na pojetí eucharistie jiný názor, vnímal jako heretiky, které je třeba napravit, nebo v případě odporu zlikvidovat. Žižkova víra byla nekomplikovaná, pevná, avšak upřímná a svým způsobem čistá.
Měl jsem cennou příležitost slyšet Vaše mnohé poutavé přednášky, besedy a výklady o husitství. V souvislosti s letošním výročím jste zván do řady míst právě se vztahem k Janu Žižkovi. Jaké místo a jaké setkání nebo akce na Vás zvláště zapůsobily?
Na to se mi obtížně odpovídá, protože charakter jednotlivých akcí se často liší nejen podle charakteru místa, v němž se konají, ale i složením posluchačů. Velmi mnoho záleží i na mém subjektivním pocitu, zda se mi vystoupení opravdu povedlo, a také na interakci s publikem. Zdařilé byly letos podle mého soudu přednášky a besedy v Dusíkově divadle v Čáslavi a v Rokycanech, v předchozích letech pak ve Slaném, v Pardubicích, v Písku či v Třebušíně na úpatí Žižkova hradu Kalicha. Mimořádnému zájmu se těšila vystoupení v Čejeticích nedaleko Sudoměře a v Poděbradech. Pravidelně a rád jezdím do Hořic, kde akce v divadelním sále místní radnice spoluorganizuje farářka CČSH Eliška Zapletalová, nejednou jsem zavítal také do Děčína na pozvání faráře Vladimíra Volrába. Samozřejmě nesmím zapomenout ani na Tábor. Omlouvám se všem, které jsem neuvedl, ale jen za poslední tři roky jsem proslovil více než sto veřejných přednášek, převážně o Žižkovi a husitství.
Jakým aktivitám se nyní věnujete a na jaké další Vaše práce o husitství se mohou čtenáři těšit?
Fyzické i psychické síly mi v posledním čase rychle odcházejí, mnohdy jedu vysloveně nadoraz. Kromě řady menších článků a brožurky o Žižkovi pro CČSH jsem v posledních měsících připravil doplněné a opoznámkované vydání práce o první pražské defenestraci. Nakladatelství Karolinum ji slíbilo vydat letos na podzim. Jako kuriozitu si dovoluji uvést, že v červenci vyšel v Řecku řecký překlad mé populárně laděné knížky Husitská revoluce.
Děkujeme Vám za to, že svým badatelským úsilím přispíváte k překonávání předsudků a povrchního obrazu husitství a Jana Žižky ve společnosti a umožňujete mnohým lidem hlubší a objektivnější pohled na toto dějinného období a na postavu Jana Žižky. Děkujeme Vám, že také konáte příležitostně přednášky ve sborech Církve československé husitské. Vážíme si toho, že jste si ve Vaší pracovní vytíženosti našel čas na rozhovor.
Tomáš Butta
Český zápas 40/2024 z 6. 10. 2024
Foto: Ivo Havlík
