(ČZ 43/2025) Autor mimo jiné ke své knize a o svých farářích říká: „Pravé poklady bývají spíš skryté než zjevné.“ A v jednom rozhovoru dodává: „Hledám lidi, kteří přečuhují ze škatulek.“
Protože nejsem na „internetech“, tak se ke mně některé informace nedostanou nebo dostanou se zpožděním. Většinou jsem rád… V případě knihy Aleše Palána: Ten farář je nějakej divnej, o farářkách nemluvě jsem až tak rád nebyl. A mrzelo mě, že v mé církevní ohradě kniha prošla časem téměř bez povšimnutí, což je určitě škoda.
Knižní rozhovory Aleše Palána se šumavskými samotáři (Raději zešílet v divočině), a později též se samotáři z různých koutů Čech a Moravy (Jako v nebi, jenže jinak), se mi před lety doslova zaryly pod kůži. Promlouvaly ke mně silné příběhy svobodných, upřímných, nenaškrobených, za horizont běžného putujících lidí, kteří z určitého úhlu pohledu mohli být vnímáni jako lidé z okraje, ale pro mě zhusta stáli v opravdovém středu. Poznal jsem a pozná-vám takové i v Církvi československé husitské a posílám za ně poděkování…
Nová Palánova kniha sedmi rozhovorů s duchovními různých křesťanských církví – ze stádce CČSH byli přizváni Sandra Silná a Petr Wágner, z ČCE Filip Boháč a Alexandra Jacobea a z římskokatolické církve Pavel Jäger, Pavel Semela a Jan Wirth – je autorovým pokračováním v osvědčeném stylu. Přesto jsem se při čtení nemohl oprostit od pocitu, že tentokrát tazatel neproniknul ke svým parťákům při povídání tak blízko a hluboko jako v případě samotářů. A je to škoda, protože všech sedm zástupců „farářské čeládky“ náleží mezi inspirativní a autentické individuality.
Když jsem přemítal, proč se ve mně tento pocit uhnízdil, začetl jsem se do knižní předmluvy. Aleš Palán v ní načrtává své představy o podobě knihy: co chtěl a co naopak nechtěl. „Co jsem rozhodně nechtěl? Aby bylo rozhovorů deset – to by se totiž mohlo u farářstva tak nějak předpokládat. Nechtěl jsem si také vybírat respondenty podle proporčního zastoupení jednotlivých církví v Česku… Taky jsem si nechtěl povídat s celebritami, tedy s duchovními, které čtenář pravděpodobně už odněkud zná. Přijde mi totiž, že pravé poklady bývají spíš skryté než zjevné… Co jsem chtěl? Aby byly v knize zastoupeny i nějaké farářky… Chtěl jsem, aby každý příběh byl úplně jiný než ty ostatní. Aby byl nečekaný a měl tu vzácnou moc bořit a budovat. Aby byl osvobozující. Smyslem této knihy není naplnit kostely. Jejím účelem je povzbudit onu svobodu.“
V textu jsem podtrhl slovo nečekaný. Právě toto měřítko mě při čtení občas rušilo a jeho uplatnění se mi tak docela nezamlouvá ani v názvu knihy. Zkrátka bez zdůrazňované „divnosti“ bych se obešel. A možná bychom hlouběji nahlédli do neobyčejné všednosti „farářské čeládky“ vyzařující život. Každopádně se může jednat pouze o mé osobní nastavení a vnímání, které nechť nezakryje, že v knize máme co do činění s odvážlivci, kteří vykročili na dobrodružnou cestu víry, aby mohli posloužit lidem v tom, co potřebují.
Martin Jindra
/Ten farář je nějakej divnej: o farářkách nemluvě; Autor: Aleš Palán; Nakladatel: Portál 2025/
Český zápas č. 43 z 26. 10. 2025
