(ČZ 44/2025) Jsou dva druhy lidí. Ti, kteří hledají nové cesty, inovátoři, objevitelé, troufalci, a pak jsou ti, kteří považují za svůj úkol strážit poklad, aby se s ním něco nestalo.
Pavel, který sám vytvořil teologii, která je radikálním průlomem ve staré tradici, zde apeluje na zachovávání toho, s čím sám přišel, co sám zvěstoval jako dobré.
My všichni se motáme mezi těmito polohami, všichni to známe, někdy si troufáme do změn, někdy se držíme starého. Svět i církev osciluje mezi touhou po změně a strachem ze změn.
Ale ne každá změna je snahou o nějaký nový zázračný recept, systém. Ne každá změna je snaha o nějakou kreativní novotu. Někdy změny přicházejí postupně, nenápadně, tím, že něco upadá, že se něco stává vyčpělým, vyhořelým. Někdy to jde ruku v ruce se ztrátou energie či prostě s leností – kam se nevkládá energie, to nezůstane, to upadá, to se v posledu zřítí.
Ne vše nové je lepší, někdy se věci zlepšují, jak se říká, k horšímu.
A ne vše staré je dobré jen proto, že je to staré.
Psychologicky viděno jsme někdo konzervativnější a někdo progresivnější a lze chápat, že konzervativnost se snáze projevuje v naší mentalitě, když jsme staří, progresivita naopak, když jsme mladí.
Mladí touží po změně, změnou se dostávají k moci, staří netouží po změně, změny pro ně znamenají ztrátu kontroly, ztrátu jimi ovládaného světa.
Změna je pro mladé život, pohyb, šance dostat se do lepší, vyšší pozice. Změna pro staré znamená odcházení, vyřazení ze hry, v posledu také vyloučení z kruhu živých.
Náš život se pohybuje v této dynamice změny a setrvávání. Nových ideálů, zmrzlých ideálů, zakonzervovaných ideálů.
A také v dynamice napětí mezi aktivitou a pasivitou. Energií a vychladlostí.
Náš život se odehrává mezi novými kroky a sezením na místě, v lepším případě na pokladu, který je někdy oním příslovečným zakopaným talentem. Kdo zkouší něco nového, riskuje chyby, riskuje problémy, vždyť kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Jsou to asi dva způsoby evolučního přežití – nikdy nevíme dopředu, který bude výhodnější. Nevíme, zda nás zničí naše změny, nebo naše neschopnost se přizpůsobit.
V západních církvích jsem viděl, jak se konzervativci a progresivisté vzájemně obviňují z toho, proč se společnost odcírkevňuje, proč lidé odcházejí z církve nebo proč nepřicházejí noví. Konzervativci viní progresivisty, že evangelijní zvěst zplošťují, rozmělňují, například na sociální rozměr. Progresivisté obviňují konzervativce, že kvůli nim se církev stává směšnou v očích moderního člověka, že nebere vážně bolesti doby, že je zatuhlá ve své formalismu.
Je to i náš problém. Je to i situace naší církve.
A nakonec jsou určité dimenze, které tento rozpor přesahují. Je to vyšší rovina přesahující rozpor mezi pokrokářstvím a tradicionalismem, je to rozměr lásky. Jsou milující konzervativci či tradicionalisté a jsou milující zastánci všeho nového. Lidé, kteří nepodléhají nenávistnému fanatismu a obviňování druhých.
Mají pochopení pro bolesti a strachy obou stran. A ne-chtějí kritizovat, ale budovat, budovat společně místo kde nám může být dobře, ať již v něm topíme ve starém krbu nebo nás ohřívá teplo z tepelného výměníku.
Já vím, že v křesťanství nejde jen o to, aby nám bylo dobře, není to spolek na zpříjemnění života, v tom smyslu jsem se vyjadřoval obrazně. Nesedíme na teplém gauči, máme úkol, velký úkol. Plňme ho každý tak, jak myslíme, že to je nejlepší. Neberme jeden druhému energii, podporujme se i v naší jinakosti. Máme společný úkol. Nejde o nás, jde o království Boží, nechtějme se do něj nacpat sami. Jsme tu pro druhé.
Pavlův apel na starou dobrou víru mě inspiroval k této reflexi tradicionalismu a progresivismu, ale v našem textu je témat více.
Další téma je řečeno ve větě: neboť přijde doba, kdy si lidé seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním…
V současné době to velmi připomíná problém takzvaného populismu. Pavlův výrok je možno chápat vnitrocírkevně, ale také obecně. Lidé si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.
Bible je plná prorockého ducha, ducha, který nás ne vždy potěší, je to kritický duch, duch, který nás provokuje, který nechce, abychom byli klidní a sebe-spokojení. Kritický duch Bible nám neslibuje, že nám budou padat „pečení holubi do huby“. Chce po nás změnu, nepříjemnou změnu. Jde o princip, ale možná pak pochopíme, že ta změna je vlastně pro nás dobrá.
Slovo Boží je náročné, dělá si na nás nárok, který není pohodlný.
My máme tendenci si z Božího slova vybírat jen to, co se nám hodí, co nás neohrožuje, co nám umožňuje zůstávat na svých pozicích.
To se týká církve, i naší církve, to se týká světa kolem nás. Lidé nechtějí slyšet kritiku, chtějí, aby jim někdo mazal med kolem úst, nechtějí, aby se museli změnit, chtějí, aby vše šlo co možná bez bolesti. Ale evangelium není o bezbolestnosti, evangelium je o bolesti, o smysluplné bolesti.
Kdo je dnes populista ve společnosti, je dost relativní, kdo se chce komu zalíbit, které vrstvě obyvatelstva, které skupině a čím? Populismus je základním rysem demokratického souboje: volte nás a budete to mít jednoduché, nebudete muset řešit žádnou osobní změnu. To se týká všech stran, celého spektra, jen témata se mění. A co je populismus v církvi? Co je snaha o zalíbení se nějaké části církve, aby církevní populista byl populární, obdivovaný? Často je to obyčejné zesměšňování těch, kdo mají jinou vizi. Nikdy to není: vyhrňme si rukávy, budeme nyní tvrdě pracovat na změně.
Ještě jeden moment by bylo možno z dopisu Timoteovi vyzvednout, zdůraznit. Pavel se obává cizích vlivů, které do obce pronikají, v jeho textu se hovoří konkrétně o gnózi, o učení, které nabízí to pravé poznání, zřejmě tedy mysteriózní poznání, které ale pro Pavla není lepším poznáním.
I to známe, jak se jako společenství potýkáme s různými vlivy, jak mezi nás přicházejí lidé, kteří jsou z různých tradic, a jakkoli u nás hledají svůj duchovní domov, přinášejí cizorodé prvky, které jsou trochu nepochopením naší víry, našeho společenství. A nemusí to být jen ti, kdo přicházejí z vnějšku, sami jsme vystaveni mnoha vlivům z náboženské literatury a nejen z ní.
Jak zachovat naši víru čistou, myslím nyní naši vlastní církevní tradici? A ona nebyla nikdy zcela jednotná, vždy byla v církvi diskuse, ohleduplnější či méně ohleduplná. Co to je naše víra, naše identita, i o tom jsme vedli pochopitelně diskuse.
Jak něco rozvíjet, aby se nezůstalo na místě, a jak nezradit původní ideály? Jak nevyprázdnit původní intenci?
Tím se opět dostáváme k prvnímu tématu, tématu tradicionalismu a progresivismu.
Někdy je náš tradicionalismus ohrožen nikoli pokrokovostí, ale různými cizorodými tradicionalismy a konzervativismy. Jsme vtahováni do konzervativismu, ovšem ne našeho, ale jiných křesťanských proudů. Určitou útěchou nám může být, že toto nejsou jen problémy naše, mají je všechny církve a organizace, každá po svém. Každá církev má svou ohroženou tradici, ohroženou změnami, ale také ustrnutím.
Je dobré o našich rozmanitostech mluvit, ale s mírou, nemáme se jen zabývat sami sebou, ale Bohem a dobře mu sloužit.
Bojujme dobrý boj naší víry, k tomu nám pomáhej milostivý Bůh. Amen.
Tomáš Novák
Ilustrace: Dřevoryt Gustave Doré apoštol Pavel ve vězení
Český zápas č. 44 z 2. 11. 2025
