(ČZ 44/2025) Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly.
A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“
Milé sestry, milí bratři, vzpomínáme na své zesnulé. Slyšeli jsme slovo, které nás uvádí do pokoje a klidu. Slovo o tom, že smrt není konečná. S našimi zesnulými to nedopadlo fatálně. Ježíš vstal z mrtvých, aby ty, kdo zemřou, přivedl k životu věčnému.
Můžete mně namítnout: „To se krásně poslouchá, ale ne vždycky jsme připraveni to přijmout.“ To je pravda. Ke smrti svých nejbližších se stavíme tak, jak nám to zrovna dovoluje náš rozum, naše mysl a duše.
Tak i nevěřící. Když někdo umře, jeho blízcí říkají: A má klid, má pokoj, už ho nic nebolí. A když měl někdo život moc těžký a trápil se, blízcí říkají: Už je na druhém břehu, už mu nikdo neublíží.
V kreslené pohádce Princezna a žabák je scéna, jak umře světluška – světlušák Ray, který byl zamilován do hvězdičky Andělíny. A když umře, na nebi se rozzáří vedle hvězdy Andělíny nová hvězda. A maminka říká holčičce, která světlušku znala: „Vidíš? Je na nebi, u své Andělíny a je konečně šťastný.“ Pro malé dítě to může být naprosto přijatelný a uklidňující výklad toho, co se po smrti děje s tím, kdo mu umřel a koho mělo rádo. Tak i spisovatel Jan Karafiát si dovoluje nechat odejít Janinku s ostatními broučky ze života vezdejšího. Ne každý ví, že Karafiát byl evangelický pastor, který tímto způsobem otevíral téma, které bylo pro děti od dospělých tabu. Pravdou je, že ať jsme věřící či nikoli, smrtí to nekončí pro nikoho. Naši zesnulí zůstávají v našich vzpomínkách a v těch nás doprovází, jako ta hvězdička na nebi. Tak si každou neděli vzpomenu na sestru Vejvodovou, vidím ji na jejím místě v lavici, kde sedávala, na sestru Suchánkovou, na ty, kdo tady ve sboru žili své dobré životy, na bratra Pivinského a další. To je kontinuita.
Mnoho lidí říká, a já mezi ně patřím, že chodí rádi na hřbitovy. Na hřbitově se zastavil čas. Na hřbitově nikdo nikam nespěchá. Je tam klid. Rostou tam stromy, na náhrobcích vidíme příjmení, která jsou nám povědomá. Prostě nám připomenou někoho, kdo se jmenoval stejně, a my si na něj vzpomeneme. A náhrobní desky nám připomínají, že jsme tu do času. Že půjdeme za těmi svými a mnoho z toho, čím se teď trápíme, se stane tak nedůležitým, mnoho událostí odvane čas, tak jako naše dětské stesky a smutky či v dospělosti různá trápení s našimi dětmi, když stonaly, nevracely se včas domů a podobně.
Na hřbitově si daleko více uvědomíme, že se nemáme trápit zbytečnostmi. Že máme opravdu uchopit každý den, který nám zbývá, a prožít ho.
A i to je dárek našich zesnulých nám. Vzkazují nám : „My už jsme šli, vy ještě zůstáváte, napravte, co se dá, omluvte se, komu můžete, navštivte své milované, dokud jste tady, učiňte tak, pokud to odkládáte. Až přijdete k nám, už na to nebudete mít čas ani prostor.“
Slyšeli jsme text, který nám umožňuje, abychom se netrápili. Abychom neklesali na mysli nad ztrátou svých nejen rodičů, to patří k přirozenosti, ale i přátel, partnerů, někdy mnohdy mladších, než jsme my, abychom na ně vzpomínali v pokoji a s nadějí, že se znovu setkáme na druhém břehu. Chceme svým zesnulým poděkovat za vše dobré, čím nás obdařili, a Pánu Bohu za to, že jsme je měli a šli s nimi životem. Amen.
M.S.
Foto: Unsplash - Edward Howell
Český zápas č. 44 z 2. 11. 2025
