(ČZ 44/2025) Po klinické smrti, prožité ve vrtulníku, který mě odnášel po havárii na kole s frakturou lebky na střechu Vojenské nemocnice, už vím, že smrt je černý velbloud, který klečí u bran věčnosti každého z nás.
Proto se jí neobávám, vždyť na cestu z pozemského žití se jednou vydáme všichni, a tak není jistě moudré, natož užitečné, o smrti mlčet nebo před ní zavírat oči s pošetilým přáním, že se mineme.
Je přinejmenším zajímavé, že právě o smrti toho od starých Slovanů mnoho nevíme. Známe sice jména některých bohů, jako je Perun, Svantovít, Veles, Lada nebo naše Morana, dokonce se domýšlíme, jaké přírodní síly zosobňovali, ale na rozdíl od bohů řeckého Olympu nejsou obklopeni žádnými příběhy a rovněž jejich příbuzenské vztahy nám zůstaly utajeny. Písemnictví u nás totiž začíná až s příchodem křesťanství a věrozvěsti měli na pohanské bohy kritický pohled a při hlásání evangelia i jiné starosti.
Avšak ještě ctihodný Kosmas a další kronikáři se zlobili, jak u nás pořád přežívají pohanské zvyky, jako je uctívání stromů, pramenů a studánek. Ještě v roce 1366 zakazuje církevní synod vynášení a topení Smrtky čili Morany, a to na Smrtnou neděli při vítání jara. Morana má jistě souvislost s mořením, mařením, zmarem a morem, tedy se smrtí. A personifikovaná Smrt nám tu splývá s představou Zimy, která na jaře v boji s Vesnou odumírá. V křesťanských dobách dostává Vesna podobu svatého Jiří, kdy se zpívalo – Mořeno, Mořeno, kam jsi klíče dala? Dala jsem je, dala, svatému Jiří, aby nám otevřel do ráje dveří.
Překladatelé ze světových jazyků si někdy postesknou, jaké potíže jim plynou z faktu, že smrt je u nás ženského rodu, zatímco u Němců je to muž, kostlivec, který provázel rytíře do boje, na rozdíl od amerických dramat, kde je smrt jednou popelářem a v jiné povídce cizincem v hotelu, ta díla není prostě jednoduché přeložit, má-li být zachován jejich hlubší smysl.
Smrt nešetří plemene, na Němce i Čecha vzpomene – říká staré slovanské mudrosloví, a tak buďme rádi, že se u nás zachovala hodná kmotřička Smrt, která to s námi, přátelé putování po cestách věčnosti, dobře myslí nebo se dá dokonce ošidit, jako v té pohádce, která se jmenuje – Dobře tak, že je smrt na světě.
Jan Schwarz
Ilustrace: Redakce
Český zápas č. 44 z 2. 11. 2025
