(ČZ 39/2024) Je to opravdu s hříchem tak zlé, že je třeba se bránit pokušení takřka vší silou, všemi prostředky, jak o tom mluví dnešní evangelium?
Zdá se to trochu přehnané. Mnozí lidé řeknou: vždyť jsme jen lidi a hřích je něco, co v našem životě vždy bude, bylo by divné, kdyby tomu tak nebylo.
Ano, jsme lidé, a tak jsme také třeba nemocní. Je to lidské. Ale je to důvodem k tomu, abychom si našich nemocí nevšímali, abychom je neléčili, abychom si je tak říkajíc pěstovali? Takovou hloupost přece nikdo, kdo vážně onemocní, nebude dělat ani propagovat.
A nebude ji dělat ani ten rozumný člověk, který onemocní třeba jen lehce, protože ví, že zanedbané lehké onemocnění nebo několik lehčích nemocí současně může znamenat vážné ohrožení jeho zdraví a posléze i života.
Ale přece jen – není to s tím hříchem, pokušením a bojem proti němu nějak přehnané? Není snad Bůh schopen nám naše hříchy odpustit? Musíme se jimi tolik zabývat a bojovat proti nim?
Takovéto otázky se mohou objevit u někoho, kdo hřích považuje jen za nějaké překročení předpisu, za drobný nedostatek, kvůli kterému někdo tak velký, jako je Bůh, nemůže dělat tak zle. Takovýto postoj může životu velmi škodit. Jinak řečeno: takto člověk nejenže nerozumí Bohu, ale nerozumí příliš ani sám sobě. A to není nic dobrého. Aniž bychom tedy propadali nějakým nepatřičným strachům, například, že ve chvíli, kdy si sami nebudeme ochotni useknout pohoršující nás ruku, nám ji prostě usekne Bůh sám, je důležité, abychom slovo tohoto evangelia vzali vážně. A abychom ho přijali ani ne jako výhrůžku, tím méně jako rozsudek, ale jako slovo moudrosti. Moudrosti, kterou nám Bůh skrze svého Syna sděluje pro náš prospěch, pro naši spásu. Protože obsahem této moudrosti je nejen slovo o tom, že Bůh nás věrně miluje a chce pro nás plnost života. Obsahem této moudrosti je také pravda, že hřích je původcem smrti, že je to největší škůdce našeho života, že je něčím, čím především poškozujeme vlastní život a životy svých bližních. Hřích ovšem není jen něčím, co škodí v tomto životě na zemi. Bůh počítá s tím, že máme „vejít do života“, tedy do věčného života, do života v jeho blízkosti. A pohoršení, pokušení i hřích jsou právě tím, co nás z této cesty odvádí, co nás více či méně vede jinam, než k plnosti života s Bohem. Právě proto se může setrvání v hříchu stát zmařením naší největší naděje, kterou je vyústění našeho života do plné a trvalé lásky, do plného a trvalého života v Bohu. Je-li tomu tak, potom je zřejmé, že slova o useknutí ruky, nohy, vyloupnutí oka nepřehánějí. Nenavádí nás k tomu, abychom se mrzačili. Ale ukazují na skutečné hodnoty, ke kterým nás Ježíš zve a které nám dává. Hodnoty Božího přátelství a dobrého života, hodnoty nebe, věčné radosti, které všechny jsou větší, než cokoliv na světě, i než věci tak užitečné a potřebné, jako je ruka, noha, oko. Amen.
Svatý Bože, prosíme tě o tvoji moudrost, abychom každý den dokázali rozlišovat,
co je dobré a vede k životu, a co dobré není a vede ke smrti. Amen.
Autor: Miroslava Běhalová
Český zápas č. 39/2024 z 29. 9. 2024
Pieter Breughel de Oude (1525-1569): Triumf smrti (1562), Museo del Prado, Madrid (Wikimedia Commons).
