(ČZ 44/2024) K Ježíšovi přistoupil jeden ze zákoníků a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?”
Ježíš odpověděl: „První je toto: ›Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!‹ Druhé pak je toto: ›Miluj bližního svého jako sám sebe!‹ Většího přikázání nad tato dvě není.“ I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“
Každý, kdo zná největší přikázání, dvojpřikázání lásky, je blízko Božího království. Jak řekl Tomáš Akvinský, láska je splněním Zákona, protože v ní jsou obsažena všechna přikázání. Není tedy třeba hledat složité odpovědi na to, jak žít podle Boží vůle – stačí milovat Boha a bližního, a tím plníme všechno, co od nás Bůh očekává. Jak jednoduché. Ale buďme k sobě upřímní. Kdo to umí, kdo tak žije v každém okamžiku? Nebo alespoň někdy? Někdo z nás? Nebo snad, nikdo z nás? Každý má v sobě sobeckost, každý žije s nějakým svým hříchem…
Můžeme říct, že je Boží království blízko, že jsme téměř v něm? Nemocný byl blízko vyléčení, ale zanedbal léčbu a zemřel. Byl tedy téměř vyléčen. Ztracený na poušti skoro došel do oázy, téměř přežil. Může voják skoro přežít bitvu? Může gladiátor skoro vyhrát v aréně svůj život? Přežijeme, nebo ne. Stejně tak v Božím království budeme, nebo nebudeme.
Použijme lepší příměr – maratonský běh. Každý, kdo někdy běžel dlouhý závod, ví, že to není jen o fyzické vytrvalosti. Musí zvládnout bolest, nudu, taktiku… Aby člověk uběhl 42 km, musí ubrat na rychlosti, aby se vůbec dostal do cíle. A někteří, ale opravdu jen někteří, běží tak, aby svou chytrostí utahali i fyzicky lepší běžce. Musí používat vše, co v sobě mají. Ale většina běžců se jen touží dostat do cíle.
Představte si olympijského běžce v cílové rovince. Je první. Cíl je jen pár metrů. Má veliký náskok a zastaví se. Raduje se z té blízkosti. V hlavě mu běží celý život, roky dřiny. Najednou ho předběhne jeden běžec, druhý… a blíží se další. Zabojuje o třetí místo, ale jak stál a svaly ztuhly, už se nemůže rozeběhnout. Čtvrté místo pro něj v tuto chvíli ztraceného triumfu nemá cenu. Jen se dívá, jak ho předbíhají další a další. Nakonec ho to zlomí, cílem neprojde, i když by mohl, a odejde do šatny. Už nikdy nebude běhat. Přitom jen doběhnout je úspěch bez ohledu na pořadí.
Nyní si zaměňme cíl a vítězství za Boží království. Většina z nás je jako ten olympijský běžec, víme, že Boží království je blízko, a dává nám to falešný pocit vítězství. Ještě tam nejsme, jsme v cílové rovince, ale nejsme v cíli. Vy možná ano, ale já ne. Co mi zbývá? Zbavit se chyb, rozeznat to, co je důležité, a k tomu upřít své síly a doufat. Věřit, že mi Bůh ve své lásce a milosti dá ještě nějaký čas navíc, abych mohl doběhnout svůj běh. Jsem přeci blízko. Nebudu první. Ani nemusím. Ani nechci, ale mohu a chci dojít Božího království.
Bože, prosíme tě, dej nám moudrost, odvahu a vytrvalost. Moudrost, abychom našli
tu správnou cestu. Odvahu, abychom se na ni vydali, a vytrvalost, abychom na ní setrvali.
Autor: Vladimír Moravec
Český zápas č. 44/2024 z 3.11. 2024
Obrázek: Ludwig Deutsch (1855–1935): Zákoník (1894), Wikimedia Commons (CC0 1.0 Universal).
