(ČZ 44/2024) Vyprávění, jak to dříve v církvi chodilo za Němců i za komunistů.
Rozhovor se sestrou Jitkou Šindlerovou z Kraslic jsme plánovali dlouho. Koneckonců, do městečka v okrese Sokolov, asi 3 kilometry od německých hranic, je to z pražské redakce pěkný kus cesty.
Konečně jsme s kolegou v poledních hodinách jedné zářijové středy vstoupili do půvabné staré vily, kde, jak jsme se dozvěděli, sestra Jitka prožila téměř celý život – od svých deseti let. V Kraslicích chodila do školy, do práce pak později kopcovitým krajem dojížděla do Mariánských Lázní.
Sedíme v útulném pokoji se spoustou knih – které prozrazují mnohé o majitelce domu – a díváme se na dva obrázky děvčátek: „To je má sestra a já. Maloval je mladoboleslavský akademický malíř Pavel Hložek, který byl za války v kontaktu s partyzány. Víte, souvisí to se statečností faráře Mojmíra Beneše, o které bych vám dnes ráda něco řekla.“
„To jste vy?“
„Ano, já jsem ta vlevo,“ ukazuje paní na jeden z portrétů.
Řekněte nám nejdřív, jak to vlastně bylo s vaší rodinou?
„Tatínkova rodina pocházela z Bulharska. Táta byl napůl Bulhar, babička byla Bulharka... na té maličké fotce jsou všichni.
Dědeček – Šindler – byl Čech. Po roce 1918, když vznikla republika, řídil transport Čechů z Bulharska do republiky. Tak se naši dostali sem. Dědeček rovnou vstoupil do Československé církve, tatínek v ní už vyrůstal. Maminka byla původně katolička, a když se s tátou vzali, svatbu už měli československou. Takže jsme českoslovenští ´od mimina´, čili, jak říká má kamarádka Jája (pozn. red. sestra farářka Jitka Švábová), jsme v církvi vrostlí. Všechny moje dětské vzpomínky ostatně souvisejí s církví, ať už to byly bohoslužby v Mladé Boleslavi nebo hodiny náboženství, které nás učila Jarmila Alexandrová, pozdější manželka faráře Beneše.“
A jak se také dozvídáme, v Boleslavi strávili 9. květen 1945, kdy se bombardovalo.
„Teprve nedávno se přiznalo, že bombardovali Rusové... Schovávali jsme se ve sklepě v templu, což byla zdejší synagoga,“ doplňuje sestra Jitka a pokračuje:
„V Mladé Boleslavi jsem jako malá holka na svatbě bratra faráře Beneše poznala patriarchu Gustava A. Procházku. Byl nadšený ze dvou malých holek – ze mě a ze sestry, jak umíme liturgii a Otčenáš!“
Sestra Jitka čte své vzpomínky z jakéhosi listu a vzpomínky jsou kaligraficky psané: „A teď o té statečnosti faráře Beneše. Bratr Mojmír měl v době války na starosti Mladou Boleslav a okolí. A když některé venkovské dívce hrozilo totální nasazení do Německa, protože byla nezaměstnaná, obešel věřící a v tu ránu byla holčina zaměstnaná jako pomocnice v domácnosti. U nás se jich vystřídalo opravdu hodně...“ V tu chvíli velmi riskoval, jak zdůrazňuje sestra Jitka.
Dozvídáme se, že její rodina za války bydlela v domě naproti německému velitelství a díky bratru Benešovi se do domu dostal i malíř Hložek, který měl odtud možnost sledovat situaci na velitelství. „A tak měl u toho malování dokonalý přehled...“
„To malování vás a sestry bylo tedy jen záminkou,“ upřesňujeme si... „Ano, jistě!“
„Takže vy jste napůl Bulharka,“ přerušujeme na chvíli tok vzpomínek.
„Ano, to jsem. A proto mně nevadí horko. Na sluníčko vůbec nereaguji špatně.“
S údivem pozorujeme, že sestra Jitka také velice dobře vidí i ve svém pokročilém věku, čte bez brýlí!
„Už bych jen potřebovala mít v pořádku ruku, abych mohla zase řídit auto.“ (I za to u nás sklízí sestra Jitka neskonalý obdiv. Navíc, když do nedávna jezdila na bohoslužby do Sokolova.)
„V roce 1946 jsme se přestěhovali sem do Kraslic. Doktor Šámal z firmy VF Červený a synové si pozval našeho tátu…,“ to již opět pokračuje ve vzpomínkách.
Co ta firma dělala?
„Hudební nástroje. Táta byl jedním z těch, kdo zakládali firmu Amati. Když jsme se přistěhovali, řada lidí se hlásila k naší církvi. Bylo tu asi dvě stě našich oddaných příslušníků. Nejdříve jsme měli bohoslužby u evangelíků v kostele. Jezdil sem sloužit prof. Kalous, vždycky v neděli odpoledne. Potom v zasedačce záložny – díky panu Jungmannovi, vedoucímu pracovníku záložny. Náboženská obec byla velmi obětavá, a tak posléze koupila dvojdomek támhle naproti,“ ukazuje z okna. „Dole byla modlitebna a kancelář, nahoře bydleli Jungmannovi, starali se o všechno.“
Takže to bylo v období po válce?
„Hned po válce, než přišli k moci bolševici. To jen pro ilustraci, že zde byla opravdu živá náboženská obec.“
Četli jsme, že v té době tu bylo 4300 Čechů a 2000 Němců.
„To je docela možné... Po prof. Kalousovi sem jezdil ze Sokolova Mirek Horčic. Měl velký úspěch, učil také náboženství a ve středu odpoledne na výuku chodilo spousta kluků, i kteří v církvi nebyli. Pan farář s nimi totiž hrál fotbal. Jeden čas tu byl Josef Tomsa, který přišel o souhlas na základě pod-strčeného kázání a byl ve vězení. Nicméně jeho syn Honza vystudoval a stal se astronomem, působil na známé hvězdárně Ondřejov. Učí dnes fyziku a napsal učebnici, zábavnou, vtipnou, ke které jsem dělala korekturu. Stále za mnou jezdí s manželkou. Po něm přišel Eda Butula a za toho tu bylo i biřmování. Na naší zahradě jsme se společně vyfotografovali. Pak bratr Vojtěch Jizba; když jsem vařila v Železné Rudě, setkala jsem se s ním i jeho rodinou... Zkrátka, vždycky to tu bylo dost živé a většina farářů po bohoslužbách končila tady u nás.“
Ano, říkala jste do telefonu, že jste akorát neznala doktora Farského, ale jinak skoro všechny známé autority...
„Všechny ostatní jsem znala. Gustava Adolfa Procházku a to, když jsem byla ještě předškolní dítě, potom také profesora Kováře. V osobnějším styku jsem byla s patriarchou Novákem – to chci, abyste napsali. Pracovala jsem totiž v církvi i v sedmdesátých letech, kdy se většina lidí bála. Byla jsem v liturgické komisi a někdo mě udal. Ze školy udání nepřišlo, protože mariánskolázeňský ředitel byl sice komunista, ale neubližoval. Ostatně, byl blízkým přítelem katolického faráře z Mnichova“ (nedaleká vesnice - pozn. red.)
Sestra Jitka mimochodem také vzpomněla, jaká byla v Mariánských lázních neuvěřitelná ekumena: „Na Petra a Pavla byli v Mnichově všichni věřící z Mariánek, kteří se báli jít do kostela, bez ohledu na to, ke které církvi patřili. Na husovské bohoslužby byli zase všichni v evangelickém kostele. Sloužil Vladimír Baudyš... a to tam bylo vždycky nabito. V prvních řadách seděl pan farář s jeptiškami z Mnichova. Perfektně ovládali naši liturgii... A jak jsem řekla, ředitel školy o tom věděl.“
A kdy začal od komunistů největší postih věřících?
„Až po osmačtyřicátém roce... A největší pak po okupaci v osmašedesátém.“
Díváme se s kolegou Mirkem z okna na protější vilu. A řekněte nám, co se stalo s tím objektem, který patřil náboženské obci?
„Koupila ho v 60. letech pražská nemocnice jako rekreační objekt. Figuroval v tom farář Bauer. Odevzdal zdejší kartotéku,“ vysvětluje a připojuje vyprávění o osobním hrdinství jiných, o důležité roli laiků v existenci sokolské náboženské obce... rodině Sineckých, Holubových a dalších...
Vracíme se zpět k působení v Mariánských lázních, kde sestra Jitka poznala na bohoslužbách sestru Švábovou, která zde zastupovala, a se kterou si hned padly do oka.
„Od té doby udržujeme kontakt. Jáju znala i celá škola (sestra Jitka zde učila češtinu a dějepis). Když mi ředitel nařídil, abych vedla čtenářský kroužek, rovnou jsem navrhla, že se budeme scházet v cukrárnách a kavárnách. Poprvé jsme se sešli v Modré cukrárně, holky chtěly mluvit o Bibli, probírali jsme biblická témata. Tak mi to ´soudruh´ ředitel zařídil. Když měla Jája v Rokycanech biřmování, přijel také dr. Novák. Studentky přijely také a byly úplně v transu, že se s nimi patriarcha bavil normálně. Ode mě totiž věděly, kdo to je.“
Vaše vzpomínky na bratra Nováka jsou tedy vesměs kladné?
„Ano, jak jsem se zmínila, když mě někdo udal – bylo to v době, kdy se stavěla nová modlitebna v Sokolově – přijel patriarcha. Byl v Mariánkách a setkala jsem se s ním a pověděla mu o své aféře, o tom, že se mě komunisté chtějí zbavit. Nabízel mi, že bych mohla být na fakultě, anebo v Českém zápase. Já jsem mu řekla, ne, bratře patriarcho, to nejde, já musím zůstat učit, protože jinak by bolševici řekli: podívejte, jak jsme s tou hubatou Schindlerovou zatočili. Učinil ´přátelskou´ návštěvu na ministerstvu školství a veliká bublina splaskla. Podobně zachránil Jáju Švábovou...“
„Od doby, co jsem se znala s Jájou, jezdila jsem na všechny možné církevní akce – i kde jsem jako laik neměla co dělat, moc se mi to líbilo – vozila jsem proviant...“
Co se týče proviantu, byla jste v tomto ohledu hodně aktivní taky v Železné Rudě, že?
„I to vzniklo na základě přátelství s Jájou. Setkávaly jsme se a ona mi vypravovala o Železné Rudě. A tak jsem tam jela a vařila jsem pro spoustu dětí. Jak psal onehdá v Českém zápase Štěpán Klásek o církevních táborech – že byly ne zcela legální – tohle bylo, jak se říkalo, také ´našedo´. Oficiálně rekreace rodičů s dětmi. Každý z nás dospělých měl na sebe napsaných pět i více dětí. A říkali nám teto a strejčku. Byla jsem tetou v kuchyni. O náplň se starali faráři, v kuchyni mi vždycky někdo pomáhal. Báječný bylo, že tam byli i velcí kluci, rádi se vzdali bojových her a ´sloužili´ u mě. Říkala jsem jim gentlemani. Když byl potřeba vyndat pekáč, na to já jsem neměla, to bylo na nich...“
Řekněte nám, když tak vzpomínáte na minulost, jak to vypadá dnes?
„Dneska kraslická náboženská obec prakticky neexistuje... Co se týče Sokolova, málo platný, chtělo by to, aby zde farář bydlel. To je příšerný zlozvyk, že farář ve své náboženské obci nebydlí. A to se týká i biskupů. Aby biskup nebyl úředník dojíždějící do zaměstnání. Tak jsem měla strach, jak to teď bude s Lukášem Bujnou.“
Ale za vámi jezdí, že?
„Ano, už tu byl mockrát. Tak jednou za měsíc si zvykl sem přijet a udělat pobožnost. Občas nás tu bylo i víc, přifařili se i věřící z jiných církví.“
A kolik se vás dnes na bohoslužbě tady sejde?
„Tak pět až šest...“
A kdy to bylo naposled?
„Před mými narozeninami. Támhle ta kytička (ukazuje) je od něj. Byl tu i se synem. To se mi líbí, že kluci jezdí s ním...“
A kolikáté narozeniny jste oslavila?
„88. To si myslím, že už je důvod k oslavě.“
Ano. To je. Připojujeme se dodatečně k blahopřání a z celého srdce přejeme sestře Jitce, ať je stále tak čiperná, plná optimismu, ať neztrácí nic ze své otevřenosti a užívá dál Božího požehnání. Děkujeme za úžasné pohoštění, klobouk dolů před mistrem pekařem, a snad brzy na shledanou v Kraslicích.
Se sestrou Šindlerou rozmlouvala Klára Matoušová
Související: O kraji, kde církev má nejméně věřících, kde farář má vedlejšák a naše církev velkou šanci
Český zápas 44/2024 z 3. 11. 2024
