V dnešním evangeliu vidíme Ježíše procházejícího sidónským krajem, kde potkává kananejskou ženu.
Sidón spadal již mezi pohanské krajiny a Kananejci byli původním pohanským obyvatelstvem Palestiny. Ve Starém zákoně čteme, že svým modlářstvím byli ohrožením Izraele. Mojžíš dal lidu příkaz ohledně pohanského obyvatelstva, při kterém nás dnes může až mrazit: „Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi.“ (Dt 7,2)
A zde v evangeliu máme před sebou Kananejku, která volá na židovského rabiho: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá!“ Dovolávat se slitování u Izraelity je víc než troufalé. Zároveň tato žena neprosí šeptem, někde stranou, ale volá ze všech sil a přitom oslovuje Ježíše titulem, který mu může dát jen víra. Pro ni je Pán a syn Davidův, tedy Mesiáš. Na to určitě nepřišla sama, to musela od někoho slyšet. Víra – jak píše apoštol Pavel v Ř 10,17: je ze zvěstování. Tak tomu bylo i v jejím případě, třebaže nevíme, kdo jí o Ježíši pověděl.
Nicméně tato kananejská žena volá na Ježíše své vyznání, stejně jako svou bolest, svou prosbu o slitování, ale to vše naráží na jeho mlčení. Jakoby tu Ježíš naplňoval příkaz Zákona „a neslituješ se nad nimi“. Ale toto mlčení je nakonec milosrdnější než slova, kterých se nakonec dočká, zrovna ve chvíli, kdy je před Ježíšem na zemi, klaní se mu a znovu poníženě prosí: „Pane, pomoz mi!“ Ale místo pomoci zazní slova, která pohřbí každou naději, slova velmi tvrdá: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Jakoby jí Ježíš říkal: jsem tu jen a jen pro Izraelity, pro tebe ne. A to vše je ještě umocněno slovy „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“
Když chtěl Žid vyjádřit své opovržení vůči pohanovi, tak ho nazval psem. Nic horšího Ježíš nemohl říci. Ženě se dostalo jasné odpovědi, že i se svou dcerou patří k těm, kteří nemohou čekat od Ježíše žádnou pomoc. A přesto tato žena, jíž vzal Ježíš všechnu naději, namítne: „Ovšem, Pane.“ Jakoby tím vyjadřovala svůj nepochopitelný souhlas s tím, že Ježíš nesmí vzít chléb dětem a hodit jej psům. Ale namítá, že jí stačí jen málo Ježíšovy lásky: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.“
Prostě ten, kdo prosí, doznává, že nestačí jeho vlastní obratnost, ani různé dovednosti, aby dosáhly nebo uskutečnily, oč usiluje. Kdo prosí, ten se přiznává ke své slabosti a nedostatečnosti. Kdo prosí, uznává moc toho, ke komu se obrací.
A Ježíš, který nejprve mlčel, pak ji velice tvrdě odmítl, je nyní touto ženou přemožen. Pokorná a přitom zápasící víra této kananejské ženy přemohla odmítajícího Ježíše, který jí vyjadřuje nejvyšší uznání: „Ženo, tvá víra je veliká, staň se ti tak, jak chceš.“
K této víře kananejské ženy, která vydrží Boží mlčení i zdánlivé odmítání, nás zve tento příběh z evangelia. Uvědomme si hloubku její víry a pak si představme svoji víru se vší netrpělivostí, se vší naší mdlobou, se všemi našimi výhradami vůči Bohu...
A pokusme se ve vší pokoře prosit, alespoň o díl této její víry. Pomoci nám mohou třeba slova Žalmu 145,18: „Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem, kdo ho volají opravdově.“
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.
Daniel Majer
Český zápas č. 34/2023 z 20. 8. 2023
Obrázek: Tizian - Tiziano Vecellio (1490–1576), Emauzští poutníci (2. třetina 16. stol.), Musée du Louvre (Wikimedia Commons)
