Článek bratra patriarchy z ČZ o podobě svátosti útěchy nemocných v CČSH.
Bible se na řadě míst dotýká témat, kterými jsou zdraví a spása v jejich vzájemném vztahu. Ježíš Kristus je podle svědectví evangelií tím, kdo uzdravuje, ale především zachraňuje pro věčný život. Zdraví se týká našeho života v tomto světě. Spása tento náš pozemský život přesahuje a je zaměřena k věčnosti, i když se do tohoto našeho života již může promítat. Zdraví a nemoci, smrti a věčného života se zvláštním způsobem týká jedna ze sedmi svátostí, kterou je útěcha nemocných.
Farského chápání „posledního pomazání“
Karel Farský v Obřadní příručce pro církev československou z roku 1920 nazývá tuto svátost „Poslední útěcha“. V Římskokatolické církvi byla označena na Tridentském koncilu v 16. století jako „Poslední pomazání“. Také Karlem Farským byla chápána tak, že je zpravidla určena pro člověka v situaci před jeho odchodem z tohoto světa. Tak to Farský také vykládá ve svém stručném pojednání o věrouce a svátostech z roku 1925. V této svátosti se podle něho jedná o „usmíření se světem a pokoj s Bohem člověka, jenž se loučí se životem vezdejším.“ Toto svátostné jednání církve se opírá o novozákonní svědectví o tom, jak Ježíš léčil nemocné, podle Lukášova evangelia (L 4,38-40) a o tradiční místo z Jakubova listu (Jk 5,14-15). V úvodním slově obřadu je však zcela zřejmý Farského respekt k moderní lékařské vědě: „My, majíce již lékaře zkušené a znalejší nemocí lidských i jejich léčení než za doby Kristovy, svěřujeme léčení svých neduhů tělesných jim a účinné moci jejich léků.“ Současně Farský připojuje: „Avšak nezapomínáme, že člověk není pouze tělo, nýbrž duch žijící v těle, a tělo jest udržováno při životě duchem.“ „Duši však poskytnouti útěchy, navrátiti porušenou rovnováhu výhledem do budoucna, obnovit dobrou a statečnou mysl, odhodlanou hleděti tváří v tvář i smrti…“, může Pán Ježíš Kristus právě v této svátosti poslední útěchy. V tomto návrhu Obřadní příručky z roku 1920 navazoval Farský na tradici v katolické církvi, kde podle Římského rituálu kněz pomazává nemocného olejem. Ve Farského obřadu následovaly prosebné modlitby k trojjedinému Bohu. V první z nich je řečeno: „…a možno-li, životu zachovej jej (ji), a navrať.“ Ve druhé modlitbě je připomenuto nesení utrpení Ježíšem Kristem, které posiluje trpícího. Třetí prosba zní: „A Duch svatý sestup v duši tvou a naplň tě statečností svou…“ V obřadu byly užity také úryvky modliteb Jana Amose Komenského ze spisů O sirobě a Hlubina bezpečnosti (Centrum securitatis). V závěru je zařazeno žehnání duchovního nemocnému slovem i gestem. V pozdější Agendě dr. Karla Farského, která byla přijata I. sněmem v roce 1924, byl obřad nazvaný „Poslední útěcha nemocných“. Byl zachován jeho průběh, avšak s některými dílčími upravenými formulacemi. Není však již užíván olej, ale nemocný je na čelo znamenán křížem. Později tato svátost dostala v Církvi československé husitské název „Útěcha nemocných“, jak je tomu ve sněmovním věroučném dokumentu Učení z roku 1931.
Útěcha nemocných v současné Agendě CČSH
Z proměny názvu svátosti je patrný obsahový přesun od rituálu pomazávání k útěše z Božího slova, a od závěru života k situaci vážné nemoci jaké takové. Vyplývá to i z charakteristiky této svátosti v Základech víry: „Útěcha nemocných je svátost, v níž těžce nemocný je Duchem svatým posilován skrze Boží Slovo a modlitbu a potěšován ve víře v život věčný v Ježíši Kristu“ (ZV CČSH, ot. 339). Zevním úkonem této svátosti je čtení z Písma svatého, modlitby a znamenání křížem na čelo nemocného. K útěše nemocných je možné připojit svátosti pokání a večeře Páně (ZV CČSH, ot. 340-341).
Vyjádření v Základech víry tvoří teologické východisko tvorby obřadu této svátosti, jak ji nacházíme v současné užívané Agendě – první části, která byla schválena VIII. sněmem v roce 2001. Zde jsou dvě podoby obřadu této svátosti pro specifické situace. První variantou je „Útěcha nemocných“ a druhá varianta je „Duchovní posila umírající(ho)“.
V první podobě obřad začíná biblickým pozdravem, který je přáním milosti a pokoje (Ko 1,2; Ef 6,24; Fp 4,7) i lásky a víry (Ef 6,23). Úvodní verše z Písma se obsahově vztahují k „útěše“ a „živé naději“. Útěcha je biblickým výrazem (2 K 1,3-4). V Bibli kralické jsou pro řecký mnohovýznamový výraz užívána staročeská slova „potěšení“, „těšit“. Součástí obřadu v Agendě jsou navržené duchovní písně a také verše ze žalmů. Pokud to podmínky a situace umožňují, je zpěv duchovní písně posílením víry. Navrženy jsou například písně ze Zpěvníku č. 11 „Pán Bůh má síla jest“ nebo č. 166 „Důvěřuj se v Pána“. Verše žalmů jsou modlitbou společenství, ale i jednotlivého člověka, který se nachází v nejrůznějších a někdy i ve velmi složitých a těžkých okolnostech. Jsou jedinečnými a hlubokými modlitbami i současně vyjádřením víry a naděje. Čtení z Písma svatého je zaměřeno na povzbuzení víry. Oslovení nemocného duchovním má být osobní, bezprostřední a krátké s ohledem na jeho zdravotní stav. Zvláštní význam v obřadu má fyzický dotek, o to více v situaci zhoršené verbální komunikace a nemožnosti rozhovoru. Proto je v obřadu významným prvkem dotek a znamení kříže ve spojení se slovem a modlitbou. V Novém zákoně je doloženo vzkládání rukou Ježíše na nemocné (L 4,40; srov. Mk 5,23; Mk 6,5; Mk 8,25; L 13,12). Mazání olejem je dosvědčeno až u Ježíšových učedníků (Mk 6,13) a v listě Jakubově (Jk 5,15). Zakončení obřadu tvoří modlitba a požehnání nemocnému.
S útěchou nemocných bývá spojována zpověď a večeře Páně (viaticum). Ujištění o Kristově přítomnosti v mezní životní situaci zvýrazňuje přijetí svátosti večeře Páně. Úlevu svědomí přináší také doznání vin – zpověď. Vědomí provinění může mít vliv i na zdraví člověka, jak to vyjadřuje i například Žalm 32.: „Mlčel jsem a moje kosti chřadly… “ (Ž 32,3). Proto je možné připojit k útěše nemocných i svátost pokání a večeře Páně. V Církvi římskokatolické tuto svátost nazývanou „Pomazání nemocných“ může podle Kodexu kanonického práva konat kněz nebo biskup. V Církvi československé husitské ji podle Řádu duchovenské služby vykonává i jáhen. Pokud je však spojena se zpovědí a svátostí večeře Páně, koná ji v CČSH duchovní s kněžským svěcením.
Duchovní nemocnému nebo umírajícímu zvěstuje Boží spásnou blízkost v Ježíši Kristu, od jehož lásky nás nic nemůže oddělit a rozloučit, ani úzkost z nemoci ani strach ze smrti (Ř 8,35-37). To je zvěstným obsahem a liturgickým zaměřením také v případě obřadu „Duchovní posila umírající(ho)“.
Svátost útěchy nemocných je pomocí církve k posílení víry člověka, prožívající malomyslnost, strach a úzkost, jehož život poznamenala nemoc, zvláště, jedná-li se o vážné onemocnění. Jejím smyslem a účelem je posílení a povzbuzení ve víře v Ježíše Krista. Ale jedná se o celkové povzbuzení člověka k důvěře ve smysluplnost života. I když k lidskému životu patří nemoc i smrt, má přesto svůj hlubší a jedinečný smysl.
