V každé porážce je ukryto budoucí vítězství. I když žijeme vždy v konkrétním přítomném okamžiku a nedovedeme si představit, že by mohlo přijít něco jiného.
V letních měsících jsem v dětství jezdil s rodiči na prázdniny do tehdejší Jugoslávie. V roce 1968 jsme trávili určitou dobu na jednom z ostrovů Jadranského moře. Příjemný čas léta u průzračného modravého moře na oblázkové pláži uběhnul rychle a my jsme se vraceli zase zpět do tehdejšího Československa, do Prahy. Pluli jsme lodí z ostrova po moři do přístavu ve Splitu. Na lodi cestovali turisté, ale též Jugoslávci. Podle řeči poznali, že jsme Češi. Náhle na nás jugoslávští spolucestující, kteří poslouchali tranzistorové rádio, začali rozrušeně mluvit. Nejprve jsme jim vůbec nerozuměli a nevěděli jsme, co chtějí, ale pak se stalo zřetelné, co nám vlastně chtějí sdělit. „Jste obsazeni!“ „Jsou u vás tanky a vojáci!“ „Nemůžete se vrátit!“
Náš návrat do Prahy měl být právě k datu 21. srpna. Prázdniny se tak nečekaně prodloužily. Místní lidé se k nám velmi přátelsky a s porozuměním chovali, podobně i k dalším Čechům a Slovákům. Bydleli jsme nejprve ve studentské koleji. Poskytli nám zdarma nejen ubytování, ale i jídlo. Pak jsme bydleli v soukromí u lidí, kteří měli dům ve Splitu. Mohli jsme se každý den chodit koupat do moře, ale tato možnost člověka v takové situaci ani moc netěšila.
Hranice našeho státu po okupaci sovětskými a dalšími vojsky Varšavské smlouvy byly stále uzavřeny. Vydali jsme se alespoň o něco blíž našemu domovu do sousedního Rakouska. I tam se nás lidé s mimořádnou velkorysostí ujali a nabízeli nám možnost tam zůstat natrvalo. Přesto se rodiče rozhodli vrátit se domů, jakmile se otevřely hranice a bylo možné jet zpět. Když jsme se vraceli vlakem s velkou tísní, obavami a nejistotou zpět do Prahy, hleděli jsme během cesty z oken na tanky a další vojenskou techniku, kterou byla poseta naše krajina. Život v naší zemi se změnil… Místo socialismu s „přívětivější lidskou tváří“ nastoupila taktika „dvojí tváře“ – jinak mluvit veřejně a jinak smýšlet a mluvit v bezpečnějším soukromí.
Jeden ze současných historiků, zabývající se 20. stoletím, které přineslo tolik dějinných zvratů, dramat a proměn vyslovil názor, že v každém dějinném vítězství je obsažena budoucí porážka a v každé tragické porážce je již přítomno budoucí vítězství.
V roce 1918, vzniku samostatného státu, byl již obsažen rok 1938, v roce 1945, vítězství nad nacismem, již rok 1948 – nástupu komunistické totality a v jaru roku 1968 se již skrýval zase srpen 1968.
Ale v každé porážce je ukryto budoucí vítězství. I když žijeme vždy v konkrétním přítomném okamžiku a nedovedeme si představit, že by mohlo přijít něco jiného. V srpnové invazi v roce 1968 je tak přítomen rok 1989. A jakkoliv byl na jedné straně příjezd tanků velice rychlý, tak naopak jejich odjezd byl velmi zdlouhavý…
Víra v Boha zbavuje strachu a obav z budoucnosti. Dějiny jsou tvořeny i takovými okamžiky, jako je noc 21. srpna, kdy se změnil osud země a život lidí v ní. V Žalmu 118. slyšíme o „obklíčení pronárody“, avšak i navzdory tomu nepodléhá žalmista strachu. V Žalmu 118. je vysloveno vyznání: „Hospodin je při mně, nebojím se. Co by mi mohl udělat člověk?“ (Ž118,6). Víra nemá být upnuta k žádnému člověku, ale jen k Bohu. Víra v Boha zbavuje strachu v čase ohrožení a nesvobody. Víra v Boha naplňuje lidský život touhou po pravém dobru a pravé svobodě v každé době.
Tomáš Butta, patriarcha Církve československé husitské
Český zápas
Foto: The Central Intelligence Agency, Public domain, via Wikimedia Commons
