Článek prof. Petra Čorneje pro kalendář Blahoslav 2025 k 100. výročí oficiálního předání Žižkova památníku v Sudoměři veřejnosti.
Na počátku 20. století projevovalo selské obyvatelstvo tiché, rybníky protkané krajiny mezi Strakonicemi a Pískem o bitvu u Sudoměře jen nepatrný zájem. Vypjatý historismus, tolik příznačný pro Prahu i střední a východní Čechy, se zde neujal, byť samozřejmě všichni tušili, kdo byl Jan Žižka. Povědomí o střetu, který svedl u rybníka Škaredého v podvečer 25. března 1420, kdy se ubránil útoku českých katolických šlechticů, udržovali v regionu především učitelé obecných škol ve vesnicích poblíž bojiště. Až krátce před propuknutím první světové války si historicky památné místo oblíbili členové Sokola ze Strakonic a Písku i příslušníci a sympatizanti socialistických stran. Přicházeli sem vzpomínat na jednookého vojevůdce a oslavovat husity, jež vnímali jako národně uvědomělé Čechy prosazující ideály pokroku, demokracie a sociální spravedlnosti. Návrhy umístit zde pamětní desku však zaznívaly pouze nesměle. Ani vznik Československé republiky situaci nezměnil. Počet návštěvníků spíše klesal a k jejich pronikavějšímu navýšení příliš nepomohl ani jubilejní rok 1920.
Obrat znamenalo až blížící se 500. výročí Žižkova skonu, připadající na 11. října 1924. Stát, spolky i další instituce chystaly vskutku velkolepé oslavy a ministerstvo školství a národní osvěty dokonce školám nařídilo uspořádat důstojné vzpomínkové akce. To vše byl mocný impuls, který vlil krev do žil regionálních nadšenců na Písecku a Strakonicku. Role iniciátora se chopil písecký učitel Jan Korecký, jehož podpořili neméně odhodlaní učitelé Karel Veselý ze Sudoměře a Antonín Marčal z Mladějovic, obce, v jejímž katastru areál bojiště leží. V součinnosti s píseckou pobočkou Klubu československých turistů vystoupili o prázdninách roku 1923 s myšlenkou vybudovat u rybníků Škaredého a Markovce Žižkův památník. Pak již šlo vše jako po drátku. Také proto, že nápad v lednu 1924 schválili významní činovníci strakonického, vodňanského a píseckého okresu, včetně zástupců obecních samospráv a rozmanitých spolků. Pro slavnostní odhalení pomníku stanovili šibeniční termín 6. července 1924, tedy výroční den mučednické smrti Mistra Jana Husa. Členové nově ustaveného výboru, který práce řídil a koordinoval, měli ovšem velké oči.
Optimismus nepostrádal ani čtyřiačtyřicetiletý sochař Emanuel Julian Kodet, pelhřimovský rodák, jehož jako vhodného autora památníku doporučila Jednota výtvarných umělců. Při obhlídce terénu někdejšího bojiště předestřel funkcionářům výboru i přítomným starostům strhující vizi. Podmanivě líčil, jak se budoucí pomník, umístěný na malém návrší a dramaticky přesahující hladiny okolních rybníků, bude „odrážet od modrého azuru či purpurových červánků nebo od magické záře měsíce“, připomínaje blízkému i vzdálenému okolí „ducha velkého vojevůdce…“. Kodet nefabuloval, ani si nevymýšlel. Už tehdy věděl, že má úkol z větší části splněný. Ani na okamžik nepochyboval, že využije model sochy, již v roce 1913 pod heslem Demon přihlásil do velké soutěže vypsané s cílem odhalit na pražském Vítkově v červenci 1920 u příležitosti 500. jubilea vítězného boje s křižáky veliký Žižkův pomník, zasazený do působivého architektonického aranžmá. Tehdy neuspěl. Kodetův mohutný Žižka, vycházející již z kubistického tvarosloví, avšak prezentující husitského válečníka ve shodě s vypjatým individualismem přelomu 19. – 20. století jako titána a génia, porotu neoslovil. V pražském panoramatu by prý nebylo na první pohled patrné, o koho jde a jakou ideu ztělesňuje. Po více než deseti letech Kodet svůj návrh oprášil, upravil a přizpůsobil charakteru krajiny. Technické provedení nebylo náročné. Bylo jen nutné zajistit dostatek vhodného kamene z lomu u nedalekých Mladějovic, přivézt odpovídající množství říčního písku, vybetonovat základy – a mohlo se stavět.
Jenže nastal zádrhel. Nestačilo, že obec Mladějovice darovala pozemek, nestačilo, že obyvatelé Kestřan, Sedliště, Heřmaně, Štěkně, Ražic, Sudoměře i dalších vsí dovezli na přibližně 350 vozech potřebný materiál, ba nestačilo ani zaplatit staviteli Františku Kulířovi z Paračova. Rozpočet, postupně navýšený na 8 000 Kč a zajišťovaný formou veřejných sbírek, se nepodařilo naplnit. Proto byla stavba na podzim 1924 přerušena. Nestihl se ani náhradní termín veřejného odhalení v den půltisíciletého jubilea Žižkova úmrtí. Vzpomínkové slavnosti, uspořádané v Písku (školní výstavky a besídky, přednášky profesora Rudolfa Urbánka i historika Augusta Sedláčka či shromáždění poddůstojníků, důstojníků a četnictva v sokolovně), byly do jisté míry náhradou za chybějící pomník u Sudoměře.
Naštěstí se veřejná sbírka nezastavila. Zbývající potřebné finance shromáždili organizátoři počátkem jara následujícího roku. V neděli 12. července 1925 se konečně uskutečnilo oficiální předání Žižkova památníku veřejnosti. Zájem byl obrovský, u sudoměřských rybníků se údajně shromáždilo na 20 000 lidí. Zblízka si tak prohlédli obrovskou, téměř 16 metrů vysokou a z žulových kvádrů vystavěnou sochu husitského vojevůdce s palcátem v pravé a s Biblí v levé ruce. Přílbu kryl měděný plech, z něhož byla zhotovena též hlavice palcátu s dřevěnou rukojetí. Byl to Žižka netradiční, monumentální, programově více symbol než historická postava. Lidé i krajina si na Kodetovo dílo ale rychle zvykli. V dřevěné rukojeti palcátu občas hnízdily divoké včely a k velké potěše zdejších kluků z ní kapal med. Letos uplynulo od zbudování Žižkova pomníku u Sudoměře rovných sto let.
Petr Čornej
Foto: Oldřich Nováček
