Zamýšlel jsem se nad biblickým čtením o zázračném nasycení pěti tisíců. Myslím, že je pro nás jednodušší vykládat Ježíšovo učení, ať již mluví přímo či v podobenství, než rozebírat jeho rozmanité zázraky. Se zázraky máme problém.
Činil Ježíš opravdu přesně takové zázraky, jaké popisují evangelisté, nebo rádi trochu přeháněli? Jsou to pohádky a mýty, ve kterých jde spíše o nějakou myšlenku, která je na pozadí? Nebo byl Ježíš tak fascinující kouzelník?
Nebo se v nich chce říct, že v Kristu jednal sám Stvořitel, tedy ten, který jediný může překonávat přírodní zákony svého vlastního stvoření?
Co si máme počít se všemi těmi zaslíbeními, že nejen Kristus, ale i budoucí církev bude dělat všelijaké neuvěřitelné zázraky? Dělá církev zázraky takového charakteru?
V katolické církvi se dodnes hledá pro svatořečení nějaký ten zázračný kousek toho či onoho adepta na svatořečení nebo aspoň doprovodný zázrak, který se v jeho přítomnosti odehrál.
Naši „otcové ve víře“, kteří naši církev zakládali, se pokoušeli zvěstovat takovou víru, která nestojí na víře v mysteriózní zázraky.
My se díváme nedůvěřivě na zázraky v Římskokatolické církvi, na všechna ta mariánská zjevení a podobně, ovšem pochybovat nad zázraky, nad prolamováním nadsvětna do přirozeného řádu našeho světa se nyní moc v církvi nenosí.
A přeci si troufám říci, že naši otcové ve víře měli pravdu, když se snažili najít poučení z těchto textů a nezůstávali u jakési fascinace Ježíšovou nadpřirozenou mocí. Když se ptali: co teď s tím, co my s tím, jak to má změnit náš způsob života, jak se z tohoto příběhu můžeme poučit?
Zamýšlel jsem se nad zázrakem nasycení pěti tisíců mužů, a v tom nejsou počítány ženy a děti. Byli nasyceni z pěti chlebů a dvou ryb.
Tento text mi opět připomněl starý příběh z Publia Ovidia Nasa (43 př. Kr.- 17 po Kr.), který zapsal zhruba v době, kdy po světě chodil náš Pán Ježíš Kristus, krátký příběh o Filémónovi a Baukis.
Je z doby, kdy olympští bohové občas putovali po zemi, aby zjistili, jak žijí a chovají se smrtelní lidé. Stalo se, že na takovou procházku se vydal nejvyšší bůh Zeus a provázel ho posel bohů Hermés. Bylo již hodně k večeru, když se zastavili ve vesnici kdesi ve Frýgii. Poutníci hledali nocleh a nějaké občerstvení, aby nabrali nové síly. Marně však chodili dům od domu, obyvatelé výstavných velkých domů jim ani neotevřeli dveře a byli hluší k prosbám. Až došli k malému domečku, vetchému, vyspravovanému slámou, kde našli otevřené dveře i srdce. V tom domečku bydleli staří manželé, kteří neznámé příchozí srdečně přivítali a nabídli jim ze svých skromných zásob, co mohli, připravili jim skromné lože, nalili i sklenici vína. Stařečci jménem Filémón a jeho žena Baukis užasli, když zpozorovali, že vína ze džbánku neubývá, že se stále samo doplňuje. Teprve potom pochopili, jakou vzácnou návštěvu mají pod svou střechou. Víno, které neubývá, je zde symbolem Boží přítomnosti.
Tedy jak číst tyto příběhy? Jako historii? Nebo jako sdělení, které chce říci něco závažného, formujícího?
V příběhu o Filémónovi a Baukis je to docela zřejmé, je to chvála těch, kteří se ujímají poutníků, kteří jsou ochotni je pohostit či se dokonce s nimi podělit o poslední skývu chleba.
Příběh o Ježíšovi má něco z tohoto (s)dělení. Filémón a Baukis neměli téměř nic, ale dali a najedli se. Nezemřeli hlady, naopak bohové je bohatě odměnili. Ježíšovi učedníci neměli s sebou také téměř nic, jen pět chlebů a dvě ryby. Rozdělili se a také hlady nezemřeli, naopak jídla zbylo tolik, že jich byly celé koše.
Ještě jeden detail je společný oběma příběhům: Filémón a Baukis na otázku, jak by je bohové mohli odměnit, žádali, že by chtěli bohům sloužit a z jejich ubohé chaloupky se stal chrám se zlatou střechou.
Učedníci nikdy o nic moc nežádali, jen snad, zda by s Ježíšem mohli chodit a naslouchat mu, ale závěr jejich příběhu je podobný, stanou se z nich apoštolové sloužící Bohu v Kristu. Chrámem se stal celý svět i jejich tělo. V těchto chrámech věrně a rádi sloužili.
Závěr příběhu o Filémónovi a Baukis je, že nespatřili smrt toho druhého a stali se stromy, které se dojemně prorůstaly, dubem a lípou.
Závěr příběhu Ježíšových učedníků je, že většina z nich zemřela stejnou smrtí jako Kristus – na dřevu kříže, ve spojení s Kristem, nespojili se tedy s mrtvým dřevem kříže, ale nespatřili smrt, protože šli vstříc vzkříšenému Kristu – kvetoucímu živému stromu.
Myslím, že evangelijní příběh o nasycení pěti tisíců směřuje ke dvěma pólům. Jedním je Boží přítomnost v Kristu. Druhým je Boží přítomnost všude tam, kde se lidé dělí, kde lidé pomáhají těm, kdo mají méně.
Celá křesťanská diakonie je jakousi zástupnou rukou zodpovědné reakce na Kristovu pobídku k tomu, abychom se dělili. Abychom se dělili, tak jak se rozdělil o svůj plášť na počátku zimy svatý Martin s nahým chudákem.
Nepochybně nám zde zůstává otázka tzv. křesťanského komunismu, ideálního stavu, ve kterém se křesťané o vše vzájemně dělili, ideálu znovu obnovovaném v klášterních hnutích či ve hnutí táboritů. A zůstává zde i otazník nad sekulárním vykvetením těchto nádherných idejí v socialistickém a komunistickém hnutí.
I ty nejkrásnější ideje lze zneužívat, známe to z dějin křesťanství, známe to z dějin politických.
Ke křesťanství patří i to váhání mezi čistým idealismem a pragmatickým realismem, kdy opravdu pomáháme a kdy vlastně už ubližujeme.
To se týká podpory každé ideologie, ale jako názorný příklad můžeme vzít obraz finanční podpory alkoholika. Náš dar, dobře míněný, pomáhá, nebo ubližuje?
Jak zacházíme s Ježíšovými požadavky, abychom se dělili o své bohatství? Je hození drobáku chudákovi „dělením se“? Jak lze spojovat Ježíšovy radikální požadavky s ideologií kapitalismu? Jak lze spojovat Ježíšovy radikální požadavky například s tím, že si někteří a i křesťané – již před léty koupili pozemky na Měsíci? Jak lze spojovat Ježíšovy radikální požadavky s tím, že deset procent nejbohatších lidí vlastní 82 procent světového bohatství? Přitom nejbohatší procento lidské populace vlastní 45 procent světového bohatství.
Obávám se, že jsme se jako křesťané nechali uchlácholit představou všeobecného ekonomického růstu. Představou, že nikdo vlastně nemá hlad. Přijde nám normální, že lidé živoří z nekvalitních potravin a jiní si mohou život prodlužovat oproti nim lepší zdravotní péčí, lepší stravou a lepším životním prostředím.
Prostě nám jakoby stačí, že se na ulici neválejí lidé zemřelí hlady. Zde náš humanismus či křesťanský pocit sociální zodpovědnosti zhruba končí. Na chudáky koukáme očima: způsobili si to sami a asi jim to tak vyhovuje. A přeci nám musí být jasné, že to vše je také o psychice a psychických potížích, o závislostech, které se nepřekonávají vůbec snadno.
Utěšujeme se dojmem, že společnost je dobře zorganizovaná – a i kdyby náhodou nebyla, jsme prostě moc malými pány, než abychom mohli něco změnit. Ale je to duch evangelia? Je to duch statečné křesťanské zvěsti?
Své zamýšlení, které vyplynulo z biblického čtení, chci sdílet s ostatními. Nemám návod, co kdo má od nynějška dělat jinak. Nechci nikoho úkolovat. Ale vezměme si to s sebou, ke svému přemýšlení i do svých modliteb a do každodenní praxe našich soukromých životů. Amen.
Tomáš Novák
Český zápas č. 34 z 20. 8. 2023
Foto: Filemon a Baucis. Bajky Jean de La Fontaine (1621-95). Ilustrace François Chauveau (1613-1676). Vydání z roku 1728.
