(ČZ 29/2025) Ještě zkontrolovat výstavu ve sboru, nezapomenout obvolat hudebníky. V neděli nemám varhaníka, zkusit zajistit někoho jiného. ...
Kuchařka na dětský tábor taky nebude, musím sehnat novou… Uf, to byl zase den. Ještě si musím večer připravit biblickou a příspěvek do diskuze „Jak může církev oslovit“.
Takový běžný den faráře. K tomu připočtěme svátostnou službu, která je samozřejmostí a duchovní je na roztrhání. Mnohdy i leckterý aktivní laik. Klobouk dolů, co dokážou zařídit, obstarat, vymyslet. Obdivuhodné nasazení.
O to depresivnější je pohled na stále opuštěnější sbory a společenství. K uzoufání. Tolik vynaložené energie, práce. Ne že by výsledek nebyl žádný, to ne; řekněme třeba, že je neradostný. Často se pak sami pronásledujeme výčitkami, co jsme mohli udělat lépe, jinak. Co jsme mohli udělat navíc. Že kdybychom byli více aktivní, mohlo by to být lepší.
Nevím jak vám, ale mně to připadá tak podobné dnešnímu evangelijnímu příběhu, až mě z toho mrazí.
Máme tolik práce s našimi sbory, popularizací církve, že občas přehlédneme Krista, který k nám přijde. Jsme tak pohlceni svými aktivitami, že nemáme ani čas posedět u Ježíšových nohou. V klidu posedět, jen tak. Jen mu naslouchat nebo vnímat jeho posilující a občerstvující přítomnost. Ano, víra bez skutků je mrtvá. Pokud ale svůj čas bezezbytku zaplníme akcí, kdy budeme naslouchat Bohu? Kdy budeme pít z toho věčného pramene života? O jaké skutky se to tedy vlastně jedná? Ne vždy s námi mluví Bůh hlasem hromovým. Občas je jeho hlas tišší než vánek, občas je jeho slovem usměvavé ticho. Jsme ještě vůbec schopni ho ve všem shonu zaslechnout?
Dlouhá léta jsem tímto způsobem fungoval. Až jednoho dne jsem se z ničeho nic zastavil s výčitkou vznesenou k nebesům: Proč? A odněkud mi na mysl přišla odpověď: A ptal jsem se já někdy vůbec, co je potřeba? Neptal. Dělal jsem si věci po svém. Byl jsem jako Marta z dnešního příběhu. Pořád jsem kmital. A dělal, co se přeci dělat má. A ještě jsem se cítil nedoceněný a ukřivděný. Ale že bych si mohl někdy také sednout k Ježíšovým nohám, být tiše s ním a jen mu naslouchat, to mě nikdy nenapadlo.
Dnes se snažím žít jinak. Vyhledávám Ježíšovu přítomnost. Rád sedám u jeho nohou. Někdy spolu diskutujeme, někdy se přeme, někdy se smějeme, někdy jen tak spolu mlčíme. Pokaždé ale od jeho nohou vstávám nesmírně posilněn a plný naděje. Protože naděje není v tom, že to, co dělám, dobře dopadne, ale v tom, že to, co dělám, má smysl.
Autor: Jan Mašát
Český zápas č. 29/2025 z 20.7. 2025
Obrázek: Jan Vermeer (1632–1675): Ježíš v domě Marie a Marty (1654 až 1655), Scottish National Gallery, Edinburgh (Wikimedia Commons)
