Jak člověk sbírá zkušenosti, životní i varhanické, začne se v určité chvíli ptát, jaká bude budoucnost, co bude dál. Chci se teď tedy zamyslet nad budoucností husitských varhaníků.
Varhaníků v kostelích a sborech CČSH není zase tak mnoho a jako skupina je to národ různorodý. Od mladých lidí až po penzisty, od profesionálů – kterých je žel zoufale málo – až po začátečníky. Všichni však máme společné jedno: na varhany při bohoslužbách hrajeme z přesvědčení a z lásky k hudbě, často bez nároku na odměnu.
Je to proto, že věříme v Boha, chceme jistým způsobem vracet dar hudby nám daný a také v neposlední řadě proto, že více či méně věříme, že svou hrou činíme sebe i svět lepšími. To, že hrajeme zrovna při husitských bohoslužbách, také znamená, že pro nás má existence této církve alespoň jakýsi význam (což si jistě nejeden z nás opakuje, když se zimního mrazivého nedělního rána škrábe z vyhřáté postele a směřuje do prokřehlého domu Páně).
Pro mě jako pro dlouholetou varhanici v našich kostelích je zásadní spolupráce s duchovním a do jisté míry i s radou starších. Bohoslužby bez varhan či alespoň harmonia nebo kláves jsou smutné. Jako v každém lidském konání, nejlépe se dílo daří tehdy, kdy na něm všem zúčastněným záleží a kde každá strana uznává nezbyt-nost vzájemné podpory a spolupráce. Zde je osoba faráře naprosto klíčová – to duchovní má hledat nové varhaníky a podporovat stávající v jejich hudebních snahách. Členové rad starších i již sloužící varhaníci mají většinou svá zaměstnání a rodiny, a času na podobné aktivity tedy mnohem méně. Navíc pokud má varhaník chuť se jakkoli zdokonalovat, znamená to hodiny cvičení, což většina lidí vůbec nevnímá.
Naše církev obecně trpí nedostatkem dorostu a o varhanickém církevním dorostu se snad nedá mluvit vůbec. Přes nepochybný přínos naší církevní hudbě náš každoroční kurs varhaníků a zpěváků tento problém příliš neřeší. Kdo tedy jednou nahradí nás, kteří dnes hráváme při bohoslužbách a tu a tam se podílíme na hudebním a kulturním životě ve své obci?
Podle mého názoru je třeba otevřít naše kostely širší veřejnosti, a hudebně zaměřené mládeži zvláště. K této příležitosti se nejlépe hodí každoroční Noc kostelů, kdy by se varhaník měl podílet na programu. Pokud je to jen trochu možné, měla by v průběhu večera znít živá hudba. Dokonce i folkové písničky u táboráku lidi zvenčí zaujmou; spousta našich bližních má členy církví tak trochu za podivíny a někteří se pak velmi diví, že jsme úplně normální. Naše církev je bohužel ve veřejném prostoru téměř neviditelná. Slovo církev má pro nezanedbatelnou část našich občanů negativní pachuť a většina z nich toto slovo spojuje pouze s církví římskokatolickou. Noc kostelů je jednou z těch vzácných příležitostí, kdy můžeme toto vnímání změnit. Tuto akci je potřeba každý rok opakovat a obměňovat program, protože lidé si mezi sebou řeknou, že se u nás v kostele děje něco zajímavého...
Další možností je spolupráce našich obcí s místní Základní uměleckou školou (ZUŠ). V Evropě je Česká republika naprostým unikátem, protože podobná síť uměleckých škol jinde neexistuje. Pokud má dítě hudební nadání, v drtivé většině případů se začne učit zpěvu či hře na nástroj právě v ZUŠ. Některé děti pak u hudby zůstanou a dále hledají, kde by se jí mohly věnovat. Z takto nadaných a motivovaných dětí by se jednou mohli stát naši varhaníci.
Pro začátek se mi jeví schůdné, že by naše obec navázala partnerství s místní ZUŠ tím, že by nabídla svůj sbor či kostel k ročníkovým či absolventským koncertům ZUŠ. Často se jedná o atraktivní budovy v centrech měst a obcí a většina místních lidí v tomto kostele nikdy nebyla (nepodceňujme sílu zvědavosti). Do kostela by tím pádem přišla nová skupina lidí – rodiče a příznivci malých muzikantů. Velký výdělek z podobné akce nečekejme, ani by asi neměl být účelem. Stačí umístit ke dveřím košíček s cedulkou „dobrovolné vstupné bude rozděleno mezi fond ZUŠ a na údržbu kostela”. O co však jde především – změnit vnímání našich sborů jako uzavřených staveb, kde se nikdy nic neděje.
Větší kostely s varhanami v dobrém stavu by pak mohly nabídnout příslušné ZUŠ přístup k nástroji s tím, že by tam mohla probíhat výuka mladých varhaníků. Pokud by se spolupráce osvědčila, je možné nástroj nabídnout za určitých podmínek některým žákům na cvičení. Právě z těchto studentů se rekrutují naši budoucí varhaníci – a je lhostejno, zda je daný žák věřící či nikoli. Já sama jsem začala hrát na husitských bohoslužbách poté, co mi v Brně - Řečkovicích tehdejší faráři manželé Bednaříkovi dovolili přes prázdniny cvičit na jejich elektronický nástroj, protože jsem chtěla jet na soutěž a ke cvičebnímu nástroji ve škole jsem neměla přístup. Ačkoli jsem tehdy chodila na mše ke katolíkům, v žádném katolickém kostele mi cvičit nedovolili.
Pokud máme v obci mladé lidi, kteří hrají na klavír, zkusme je získat pro doprovod bohoslužeb. Nebojme se tento úkol svěřit i školou povinným dětem, některé jsou po pár letech hraní velmi šikovné. Třeba by bylo možné jim výměnou za hraní na bohoslužbách přispět na školné v ZUŠ, nebo je podpořit částí kursovného ať už na náš kurs nebo kurs jiný...
V některých obcích máme školené zpěváky nebo hráče na jiné nástroje, nebo máme „nevěřící“ kamarády-muzikanty. Zkusme se my varhaníci s nimi domluvit, že si společně zahrajeme. U sólových nástrojů či zpěvu mají muzikanti sami nebo učitelé ZUŠ k dispozici doprovody na klavír či varhany. Kratší kusy většinou nevyžadují dlouhý nácvik a jsou velmi vhodné v rámci bohoslužeb, které se tímto stanou slavnostnějšími a zajímavějšími. Výbornou příležitostí jsou Vánoce a Velikonoce, ale i jakákoli běžná bohoslužba. Pro muzikanty je produkce při bohoslužbách výbornou zkouškou před případným veřejným vystoupením – během bohoslužby už musí podat stejný výkon jako na koncertě, ale bohoslužba svým rámcem způsobuje mnohem méně trémy...
Z vlastní zkušenosti vím, jakou radost člověk pociťuje ze společného provozování hudby; varhany jsou ve své podstatě osamělý nástroj a sdílená hudba lidi spojuje. V neposlední řadě potěší i pochvala faráře a návštěvníků bohoslužeb, a motivuje muzikanty k nácviku dalších skladeb.
Sečteno a podtrženo: pojďme vytvářet příležitosti pro muzikanty, otevřeme naše kostely hudbě. Pokud se přičiníme a vytrváme v úsilí, Bůh nám pomůže.
Kateřina Buršíková
Fotografie: Jiří Koflák
Český zápas č. 33 z 13. 8. 2023
