Možná nějaký "uvozující text" celé sekce o tom jak se texty syndikují z ČZ?
Mám sen. V mém snu je náš kostel narvaný k prasknutí, hlava na hlavě... Přímo zde se odehrává shromáždění homosexuálů, leseb, transgender lidí. Potkávám na něm svoje děti, ale ve snu vidím i vaše děti a děti vašich dětí...
V naší společnosti jsou skupiny, které plní roli obětního beránka, na něhož se svádí všechny problémy. Ve středověku to byli Židé, dnes jsou to Romové, muslimové, v církevním prostředí také lidé z LGBT komunity, říká v rozhovoru Mikuláš Vymětal.
Kdo z lidí něco takového oslaví? Ale u kostela je to jiné. To se teprve vstupuje v jakousi vážnost.
Lidská nedokonalost a špatné vlastnosti se projevovaly i ve společenství bratří a sester v prvotní církvi. Nejsme o nic horší a o nic lepší než tehdejší věřící.
Každý, kdo projíždí po Masarykově ulici od Prahy směrem na Beroun, povšimne si na bývalém katastrálním území Hořelice ojedinělé sakrální stavby Husova sboru obklopeného zahradou.
„Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“
O projektu budování komunitního centra a rekonstrukce Žižkova sboru v Praze na Žižkově s Ťáňou Vozkovou.
Pozornost zaměříme převážně na evangelijní text, kde Pán Ježíš pověřuje apoštola Petra.
I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál. (Kaz 8,15)
Zamýšlel jsem se nad biblickým čtením o zázračném nasycení pěti tisíců. Myslím, že je pro nás jednodušší vykládat Ježíšovo učení, ať již mluví přímo či v podobenství, než rozebírat jeho rozmanité zázraky. Se zázraky máme problém.
Kaplička v jihočeském Třebkově nedaleko Písku, zasvěcená sv. Anně, původně zvonička s umíráčkem, je architektonicky řešena tak, že jí nikdo nikdy jinak než kaplička neříkal.
V každé porážce je ukryto budoucí vítězství. I když žijeme vždy v konkrétním přítomném okamžiku a nedovedeme si představit, že by mohlo přijít něco jiného.
Byl jsem osloven, abych přispěl do diskuse na téma „manželství pro všechny“. Na úvod předesílám, že vyjadřuji čistě svůj osobní názor, nikoli oficiální stanovisko církve, v níž působím.
Ochuzovat liturgii o hudební stránku znamená ochuzovat ji o něco velmi podstatného, co k ní bytostně náleží. Zpěv není doplněním bohoslužby, ale samotnou bohoslužbou, která je „oslavou Hospodina“ (Ž 95,1-2) a „obětí chvály“ (Žd 13,15).
V dnešním evangeliu vidíme Ježíše procházejícího sidónským krajem, kde potkává kananejskou ženu.
Ty ohromující tóny varhan se tvoří chvěním vzduchu v píšťalách – ať už dřevěných či kovových – a pak zní jemně či bouřlivě díky umnému pohybu rukou i nohou varhaníka…
