(ČZ 31/2024) Sedím za stolem, v ruce mám krajíc skvělého chleba. Pomalu ho žvýkám, vychutnávám...
Dala bych mu přednost i před zákuskem. Je z čeho vybírat, na pultech už několik desetiletí neleží jen obyčejný trochu nakyslý chléb nebo „šumava“. A pak už nic. Pulty, obrazně řečeno, „přetékají“ množstvím druhů chlebů. Beru do rukou Bibli, otevírám texty dnešní neděle a ejhle, chléb v nich hraje hlavní roli.
Přenáším se do dávnověku. Jako bych byla v zástupu, který nedávno vyšel z Egypta, z domu staleté poroby. Kam všichni jdou? Na výlet? Kdepak, putují do zaslíbené země. Před pár dny měli naplněná břicha, ale na zádech možná šrámy od karabáčů, teď jim v nich začíná kručet. A první nespokojenci zvedají hlas. Bouří se proti Mojžíšovi a Áronovi. Krátké putování a už se minulost jeví růžověji, než jak to doopravdy bylo. „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti.“ Někteří by byli ochotni se i vrátit. Hospodin však pomohl: ráno seslal jako déšť cosi hebkého jak jíní – manu – a večer křepelky. Vždyť je to On, kdo je vede do svobodné země. Má jedinou prosbu: prosím, nesyslete. Rozumíme tomu termínu?
Vezměte tolik, kolik potřebujete k nasycení, a nic nedávejte do kapes. Neubráním se představě, jak míváme naplněné nákupní vozíky až po okraj. Jak někdy nestihneme spotřebovat, co jsme přinesli ze supermarketů, a bez studu vyhazujeme, co se nám zkazilo nebo nám to už nechutná.
Nepočítáme s neúrodou. S lítostí se díváme na obrazovkách na země zasažené živelnými pohromami a doufáme, že nám se vyhnou. Ach, ta naše sebejistota …
V čase, který Bůh považoval za vhodný, se narodil Ježíš z Nazareta. To už byli židé po staletí zabydleni v zaslíbené zemi. Ježíš jako potulný prorok, rabi, nahlížel na život z jiného úhlu- než jeho současníci. Viděl a žil ho z Boží perspektivy. Neoklamala ho světská ani církevní hierarchie se svou mocí, ne-imponovalo mu bohatství, ošklivila se mu přetvářka. Věděl, že každý od Boha přišel a k Bohu se zase vrátí. A Bůh jeho život zde na zemi zhodnotí. Bude se ptát, proč člověk udělal to či ono a proč něco, co měl, neudělal. V Lukášově evangeliu, 12 kapitole máme moudré příběhy a moudrá napomenutí: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“
A následuje podobenství o bohatém člověku. „Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe... Váš Otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno.“
Kam Ježíš přišel, tam se sbíhali lidé. Jak by ne, vždyť byl plný laskavosti, zvláštní moci a posluchači na něm viseli očima. Jakoby v jeho přítomnosti přišel sám Bůh.
Evangelista Jan, jemuž dnes nasloucháme, popisuje mnohá setkání zástupů s Ježíšem, v nichž je Ježíš hostitelem. Zástupy lidí jej hledají pro pravdivá slova, ale také pro divy, třeba nasycení celých zástupů několika chleby a několika rybami. To nikdo jiný nedokáže. Ježíš se na posluchače nezlobí, že jsou tak přízemní. Ale pozvedá jejich mysl k poznání pravdy, že chléb pro tělo je Boží dar, ale existuje ještě jiný chléb, který sytí duši člověka. Tento chléb sestupuje z nebe a dává světu život. Tímto chlebem je Ježíš z Nazareta, po ukřižování a vzkříšení zvaný Ježíš Kristus.
Starozákonní čtení o chlebu darovaném na poušti stojí v protikladu ke chlebu, který sestupuje z nebe a jímž je Ježíš Kristus, náš Pán. Pokud je námi přijímán, dává smysl našemu životu zde na zemi a perspektivu života v Božím království. Tam, kde nikdo nemá hlad, žízeň, jiný nedostatek a kde není místa pro slzy.
Léto budiž pochváleno. Všechny krásy země budiž pochváleny. Pochválen buď Ježíš Kristus, chléb našeho života, který dává smysl našemu bytí a má moc naše životy formovat do podoby, jež se líbí Bohu.
Pane, děkuji ti, že jsi mne kdysi oslovil a přesvědčil, že jsi můj přítel nejvěrnější.
Děkuji ti za chléb časnosti, jímž mě denně sytíš
a za tebe samotného, který mi dáváš důvěru ve dny budoucí.
Amen.
Autor: Ema Blažková
Český zápas č. 31/2024 z 4. 8. 2024
Obrázek: Pekař pečící chléb v peci – miniatura v žaltáři ze 13. století vyrobeném v Gentu. Z knihovny opatství Ten Duinen. Bruggy, Veřejná knihovna. Zdroj ZDE.
