(ČZ 26/2024) Evangelista Marek předkládá dva příběhy o ženách, které zajímavě poskládal do jednoho oddílu.
Oba mají shodné to, že ústředními postavami jsou ženy, které trpí a následně jsou Ježíšem uzdraveny. Dcera Jairova leží na smrtelné posteli a zbývá jí už málo času. Žena z davu, která se dotkla Ježíšova šatu, trpí též. Její nemoc ji činí nečistou. Nesmí se účastnit náboženských obřadů, je sama, protože kdo by se jí dotkl, stane se též nečistým. Nemůže mít partnera ani děti. Je vyčerpaná snahou o uzdravení, je zchudlá. Nachází se ve stavu bezmoci, který člověka k smrti ubíjí.
Oba příběhy dále pojí číslovka 12. Dceři představeného synagogy je dvanáct let. V tomto věku se dívka biologicky, a v tehdejší době i společensky, stává ženou. Vstupuje do života a hned na začátku jí zákeřná nemoc život bere. Žena z davu číslovku 12 pociťuje velmi tíživě. Je to již dvanáct let, co trpí nemocí, která ji sice neusmrcuje, ale sociálně jí brání žít. Už je to dvanáct let, co doufá, že bude uzdravena. Doufá v každý nový lék a léčbu. Doufá, že od ní ten či onen léčitel trápení odejme. Ale nic nepomáhá, její stav se zhoršuje.
Do města se vrací Ježíš, jeho pověst ho předchází. Léčí a zachraňuje mnohé beznadějné případy. V jeho moc uvěřil i představený synagogy. Je nešťastný, protože jeho dceruška umírá. Jairos vidí v Ježíši jedinou pomoc a s důvěrou i s pokorou ho prosí o její záchranu. Pán Ježíš Jaira neodmítá a odchází do jeho domu. Jenže naléhavost jednat, než bude pozdě, je přerušena zdánlivě bezvýznamným dotykem druhé hrdinky našeho příběhu. Nemocná žena též uvěřila v Ježíšovu moc a odvažuje se dotknout alespoň jeho šatu. I ona vkládá svou, možná poslední naději, do tohoto zakázaného dotyku. A skutečně, něco se změnilo. Jak uvěřila, tak se jí stalo. Byla uzdravena! Čas se naplnil. Dvanáctka – číslo plnosti uzavřelo roky trápení. Kvůli zdržení s ženou z davu nedorazil Mistr k Jairově dceři včas. Přichází až po tom, co je konstatována smrt. Možná, že Ježíš ale přišel v pravý čas… Usedá u jejího lůžka a dotykem i slovem ji probouzí k životu.
Dalším společným prvkem obou příběhů je Ježíšův dotyk, kterým vyvádí obě ženy se smrtelného stavu do života.
Tím zásadním, co nám evangelista akcentuje v obou příbězích, je víra. Sice nedokonalá a lidská, ale upřímná. Jairos věří, že jeho dcera se může uzdravit, a tak o to Ježíše prosí. Žena v davu si též vytvořila představu a věřila, že když vykoná „magický“ úkon a dotkne se jeho šatu, že ji to zachrání. Oba nemají co ztratit. Jejich víra i existenciální situace je činí autentickými a každý svým lidským způsobem víry se k Ježíši vztahuje.
Tak se i my nechme inspirovat tímto dvojpříběhem a buďme autentičtí, opravdoví a nebojme se se k Pánu Ježíši ve víře a naději vztahovat v každé situaci, nejen v těch kritických. Vězme, že to bude uzdravovat nás i naše okolí.
Hospodine, ty vidíš naši víru. Ty vnímáš její nedokonalost a malost.
Veď nás svým svatým Duchem, ať ji nikdy neztrácíme, ale přibližujeme se k tobě. Amen.
Autor: Kristýna Ptáčková
Český zápas č. 26/2024 z 30. 6. 2024
Obrázek:
Obrázek: Ilya Repin (1844–1930): Vzkříšení dcery Jairovy (1871), Státní ruské muzeum (Wikimedia Commons).
