(ČZ 29/2024) Mnozí z nás poznávající myšlenky Miroslava Tyrše a hnutí Sokol vůbec, dobře ví, že si zakládají na až sparťanské výchově ve skromném, málo pohodlném, materiálně minimalistickém a přitom duchovně a tělesně silném neoblomném životě.
Tyršovi se v tomto vzorem stali husité a Tyrš v tom vyzdvihoval Jana Žižku, který ve svých táborech přísně požadoval jednoduchost života a mravů a potíral neřesti. Tato stránka husitství podle Tyrše dopomohla k vítězství a úspěchu husitství. Podle něj to nebyla náhoda a píše: „Ty skvostné stany a ten veškerý přepych v křižáckých vojích již napřed věštily jejich porážku.“ Miroslav Tyrš tvrdí, že setkali-li se dva národy na bitevním poli, vždy prohrál ten s větším přepychem, tj. s větší choulostivostí a nezdatností, a vítězil národ prostý a jednoduchý co do mravů i života. Tyrš tak rád zdůvodňoval své myšlenky na historickém příkladu husitů. Hájil svoji „sokolskou věc“ tímto příkladem, a to s určitým záměrem, o kterém také mluvil a psal: „Národ se může nazvat dokonale branným, který ve všech svých vrstvách s důrazem pěstuje řádná tělesná cvičení.“ Byl to Tyršův a následně sokolský způsob boje za národ: „Tělocvik nemá sloužit pouze vlastnímu individuálnímu prospěchu a už vůbec nemá být jen pouhou podívanou pro pobavení diváků, nýbrž celý národ musí podstoupit tento ´závod´ v sebezdokonalení.“
Nutno podotknout, že tato doba byla strategickým bojem Čechů a Němců o veřejný prostor „matičky Prahy“, který probíhal legitimizovanými prostředky, ověřenými a používanými oběma zúčastněnými stranami. Mezi tyto strategie patřily právě národní performance. Mezi ně patřil také všesokolský slet, kdy do Prahy se sjeli členové sokolských jednot z regionů, které vítali na různých pražských nádražích členové Sokola Pražského. Myšlenka husitství zde žila a svědkem je například V. všesokolský slet, kdy byla prostřednictvím šachové partie z lidských figur na letenském cvičišti zobrazena husitská bitva u Habrů z roku 1422. Tuto scénu vytvořilo asi čtyři sta dvacet sokolů v historizujících kostýmech zpodobňujících husitské a křižácké vojsko.
Miroslav Tyrš se stal velice vlivnou osobností zejména potom, co se habilitoval v roce 1882 na Českém polytechnickém ústavu a díky tomu se stal plnohodnotným členem české akademické obce. Dostalo se mu tak možnosti vytvářet vazbu mezi tělocvičným hnutím a českou historií a kulturou vůbec. Možná tato skutečnost dovolovala, že se stal také jakýmsi rádcem – poradcem českých sochařů v jejich tvorbě sochy Jana Žižky. Aspoň takto o něm psal již dříve, v padesátých letech, autor Jindřich Šámal v časopise Umění: „Ve svém příspěvku o dvou neznámých Myslbekových návrzích na Žižkův pomník v Táboře dotkl jsem se názoru Miroslava Tyrše na výtvarné pojetí postavy velikého husitského vojevůdce k Myslbekovu návrhu na čáslavský pomník. Není to však jediný případ, kdy se Tyrš zabýval postavou Žižkovou a odborně radil při jejím vytvoření českými sochaři.“ Částečně vyplývala tato Tyršova pozornost z důvodu, že byl poslancem kraje Táborského a tehdy nabývala aktuálnosti myšlenka postavení pomníku Žižkova v Táboře. Jsou také záznamy, že Občanská beseda v Táboře se radila s Tyršem o autorech a koncepci postavení pomníku Žižky. O tom, že měl Tyrš přesné představy o soše i tvůrci, svědčí jeho dopis sochaři Bohuslavovi Schnirchovi: „Myslím, abys Žižku pojal nikoliv co udatného hromotluka, zuřivce, nýbrž co bystrozrakého a rozvážného vojevůdce. Snad by bylo dobře na místo plinthy dát svršek vozové hradby s dělem (neboť dělostřelbou působil on snad první); mohl by jednou nohou na něm stát a shůry dolů jakoby na průběh bitvy shlížet. S palcátem by ovšem nemával, ale držel by ho snad na způsob tyče či berly vojevůdcovské.“ Dále připojuje: „Víš, že Žižka byl postavy složité, tváře kulaté, plecí mohutných, nosu orličího, brady holené, kníry dlouhé a mocné.“
Dopisů mezi Tyršem a Schnirchem o podobě Žižky je celá řada. Nakonec vše skončilo tak, že Táborští nesvěřili vytvoření Žižkovy sochy Schnirchovi, nýbrž Josefu Myslbekovi.
Miroslav Tyrš se původně psal Tirsch. Narodil se v poněmčelé rodině lékaře, ale po brzké ztrátě rodičů byl vychováván v českém vlasteneckém prostředí. Po absolvování malostranského gymnázia studoval v Praze rok na PF, odkud přestoupil na FF, kde studoval přírodní vědy, filozofii a estetiku. V roce 1882 byl jmenován mimořádným profesorem na FF české univerzity v Praze. Především je znám jako spoluzakladatel (16. 2. 1862), vůdčí ideový a organizační činitel Sokola.
Na otázku, zda se po islámu, nejmladším ze světových náboženství, může objevit další světové náboženství, jemuž by se podařilo „podrobiti sobě mysli veškeré“, odpovídá, že takové náboženství tu již je, že „je to duch lásky a osvěty“, a že jeho proroky jsou všichni „dobří, vzdělaní a horliví lidé“, kteří chtějí spojit své síly a vymýtit ze světa hmotnou i duševní bídu, ovšem „toliko zbraní mravnou a duševní“.
Mirko Radušević
Český zápas 29/2024 z 21. 7. 2024