(ČZ 30/2024) Rituály konáme instinktivně. Dělají je i zvířata. Intuitivní mechanismus pomáhá psychice usměrnit emoce do neškodného řečiště. Psychologové tomu říkají coping.
Jsou to postupy, které pomáhají vstřebat napětí, možná triky, ale chytré, které usnadní přerámovat horizont událostí a zakomponovat bolestivou situaci do smysluplného běhu života. My si ovšem rituály spojujeme s náboženstvím, případně s jeho kýčem – pověrou. Ano, jsou jeho částí, jedním z nástrojů. Stejně jako mýty, soubory věr a přesvědčení, morální soudy a hodnotové žebříčky... Jsme tak svědky určitého paradoxu. Česká společnost je pověstná svou sekulárností. A hle – odmítnuté obřadnictví se jí vrací oknem. Lidé napodobují úkony, jež připomínají kultické praktiky: svíčky, zpěvy, držení se za ruce, posvátná a tabuizovaná místa, sochy (modly?). I naše církev kdysi odmítla prázdné obřadnictví, katolické i pravoslavné – a z dobrých důvodů. Možná jsme ale s vaničkou vylili dítě. Bezobsažná forma, na níž se dogmaticky lpí, je zavrženíhodná. Ale rituál, zejména je-li i psychologicky oprávněný, se užít dá, zvláště když se mu dá nově teologicky promyšlená symbolika a vhodné zakomponování do církevní zbožnosti. Sekulární společnost, jež sama dospívá k podobě nové spirituality, by nepochybně uvítala podobné akty duchovní podpory. Církev i v minulosti poskytovala širší veřejnosti obřady více či méně „civilní“, obecně srozumitelné, nevyžadující přísnou konfesní oddanost. Dnes to zjevně neumíme. A příležitosti se nabízejí. S obřady máme přece bohaté zkušenosti. Různé formy žehnání, obřady smíření, přechodové rituály, slavení, ale i truchlení a rozloučení, copingové mechanismy umožňující upevnění v otřesech… by lidé vděčně přijali, pokud by je církve nabízely.
(redakčně zkráceno)
Vladimír Šiler
Český zápas 30/2024 z 28. 7. 2024
Ilustrační foto Člověk a víra - DCŽM Ktiš
