(ČZ 48/2025) Vstupujeme do dalšího adventu našich životů. Jako jednotlivci i jako společenství směřujeme dál, do budoucnosti a s nadějí zapalujeme první adventní svíci.
Možná si někdo řekne, že jedna svíce moc světla nevydá. Ti, kdo si zkusili jít do sklepa, vědí, jak pomůže byť jen slaboučké záření z mobilu. Zatím je jen jedna ze čtyř, ale věříme, že tak jako předtím, zapálíme další, že jasu bude přibývat.
Kdysi jsme byli na školním výletě na prohlídce příhraniční pevnosti, vybudované za první republiky. Vešli jsme do katakomb vcelku dobře naladěni, což nás po chvíli přešlo - elektrické osvětlení přestalo fungovat. Zdá se, že s tím nepočítal ani průvodce, který se dotazoval, zda má někdo zápalky či zapalovač. V tomto věku a v oné době si ovšem zápalky nosili jen ti, kteří je potřebovali k zapálení cigarety, a ti se ani v takové chvíli nechtěli přiznat. Ocitli jsme se zcela nečekaně v naprosté tmě, byla tma jako v pytli. Věděli jsme, že kolem jsou spolužáci, ale neviděli jsme se. Počáteční škodolibá radost z nečekané události se pomalu měnila v obavy. Nakonec se přece jen odvážlivec našel, škrtl sirkami a v tom okamžiku se i výpadek podařilo odstranit, žárovky se rozsvítily a my byli zachráněni, vyvedeni ze spárů temnoty.
Biblická čtení starého zákona hovoří o Boží věrnosti. A lid? Nevěrná nevěsta. Těžko si už představíme, jaké životy vedli a s čím zápasili, ale i když se všechno kolem sypalo, bořilo a hroutilo, znělo jim poselství o Hospodinu, jediném Bohu. Uvědomovali si, tu silněji, tu okrajově, že sešli z cesty, zbloudili a že všechna tma života pramení z nedůvěry vůči Hospodinu. Vraceli se zpět k Jeho nařízením jako léku proti tmě bezvýchodnosti a beznaděje. Připomínali si, že Bůh svůj lid soudí, ale neopouští. Objevuje se představa Jeruzaléma, kam se všichni přijdou klanět Bohu. V dobách temnoty vystupuje něco tak krásného, obraz světa, ve kterém se lidé zajímají o Boha a jeho slovo.
Situace krize je modelová, dnes jsou obdobné podoby zla, ohrožující naše životy. Války, konflikty, podrazy, plané sliby, padá na nás nejistota. Naše děti prý nemají budoucnost, planeta je přelidněná a stane se neobyvatelnou. Zatěžuje nás to a my se ve své nedověře poddáváme obavám a jsme nesví, nevrlí, nepokojní.
Smysl adventu tkví i v tom postavit se proti této všeobecné náladě beznaděje a zmaru. Zaznívá výzva k bdělosti, připravenosti, abychom pečlivě očekávali Boží příchod na zem. Bůh chce být s námi. Přichází utišit naše bolesti, doprovázet nás v naší osamělosti, hladit a hojit naše rány, zastat se ukřivděných, ujmout se opuštěných. To vše nám Bůh poskytuje mnohdy skrze nás samotné, když mu nasloucháme, hledáme a plníme jeho vůli. Oceňovaný systém pevností, vytvořený za první republiky k obraně naší země, nebyl nakonec z politických důvodů využit. My své obranné mechanismy používejme, abychom nesešli z cesty do zaslíbené země. Jen vnitřní světlo a správné nastavení pomáhá překonat tmu života. Z hlubokosti voláme: Dejte nebesa rosu shůry a zvlažte suchopár žití. Choďme ve světle Hospodinově k spáse světa a k záchraně Božího lidu. Tím světlem je pro nás Kristus, před dvěma tisíci lety narozený v Betlémě, který znovu přijde a bude soudit živé i mrtvé, ten, který bude vládnout nade vším a nade všemi. Jeho příchod čekáme.
Prosíme: Přijď, Pane Ježíši, Ty, kterého očekáváme, a potěš nás svou blízkostí.
Dej světlo našim očím. Amen.
Autor: Tomáš Chytil
Český zápas č. 48/2025 z 30.11. 2025
Obrázek: Jevgenij Viktorovič Vučetič (1908-1974): Socha 'Překujme meče na pluhy' v sídle Organizace spojených národů v New Yorku, Wikimedia Commons (public domain).
