(ČZ 28/2024) Mimo jiné v rozhovoru říká: „Sbor je takové přístřeší pro soustředěné setkání s Bohem, pro tělo i ducha.“
Sestra Jana Wienerová je v naší církvi dobře známá nejen jako farářka – sloužila v Benátkách nad Jizerou, v Praze-Holešovicích a od r. 2007 v Broumově, kde vyrostla – ale také jako nadaná básnířka, ilustrátorka a výtvarnice, kterou ovlivnili akademičtí malíři Ivo Švorčík, Jiří Kodym a Jindřich Růžička. Za sebou má přes třicet samostatných výstav (Polsko, Belgie, Německo) a řadu výstav společných. Vytvořila sgrafita pro kapli Setkávání v Domově Husita v Železné Rudě, sgrafita pro interiér sboru Kristova kříže v Plzni, na sborovém domu v Praze Břevnově, v sídle Sokola Pražského a rovněž vstupní obraz v Husově sboru v Českých Budějovicích, soubor fotografických obrazů s verši v Husově sboru v Úpici. A v neposlední řadě ji někteří z vás, našich čtenářů, můžete pamatovat jako redaktorku a šéfredaktorku Českého zápasu (1984-2000).
Seznámila jsem se Vámi brzy poté, co jsem nastoupila v redakci Českého zápasu, kde jste sama dříve působila. Otisk Vašeho osobitého literárního i výtvarného stylu je zřejmý nejen z Českých zápasů, ale i z básnických sbírek a mnoha obrazů, z nichž některé putovaly a putují mj. po sborech naší církve a jiné jste vytvořila coby součást trvalé výzdoby liturgického prostoru.
Ráda bych se zeptala: kdybyste měla tu možnost a dala průchod svým vizím, nebyla ničím svazována, omezována, jaká by byla Vaše představa ideální realizace výzdoby liturgického prostoru našeho sboru? Jak by měl působit? Vzpomínám třeba na modely sborů v začátcích církve, které nebyly realizovány, ať už z důvodů finančních či jiných – ale byly fascinující, velkorysé...
Měla jsem to štěstí, že jsem v liturgických prostorách coby farářské dítě vyrostla – ať už to byl sbor v Žamberku (bývalá synagoga), v Broumově (bývalý německý luteránský kostel), ve Dvoře Králové i v Jaroměři – pak řada našich sborů v Praze, když jsem studovala. K mému srdci tam zvláště přirostl sbor Božích bojovníků (čili sv. Václav Na Zderaze, v Praze – Novém Městě) či kostelík Jana Křtitele Na Prádle – obojí s krásnými pracemi Bílkovými.
Pak jsem měla to štěstí být jaksi po ruce, když i v nesnadných letech normalizace přece jen v církvi něco vznikalo: to byla rekreační chalupa v Železné Rudě (vyrostlá coby Domov Husita z odkazu dobrých lidí, díky úsilí br. biskupa J. Fialky a dalších duchovních, zejména pak z práce dobrovolníků), k níž byla přistavěna liturgická místnost – to vše jako místo setkávání církve, jejího dorůstajícího mládí, rodin, pracovních skupin atp. Tam jsem s br. Sodomkou ze Stodu, bez jehož zednického umu by se nic nepodařilo, do čela kaple nechala udělat reliéf ve tvaru oblého kříže, rozpaženého na celou šíři, a do něj pak vyryla do barevné vrstvy symboly Vánoc – jesle, Velikonoc – ukřižovaného Krista, Ducha sv. – holubici. Že s tím zrovna v naší církvi měl někdo problém skloubit liturgický prostor a všední život (jídelna, společenská místnost), mě později překvapilo. Ten, kdo dnes objekt spravuje, nechal sgrafito zabílit, aby nepřekáželo. Podobně se mi vedlo i s druhým sgrafitem, které ale br. biskup Fialka chtěl mít na vnější stěně, to sotva mohlo vydržet šumavské podnebí se spoustou sněhu.
Radost z výsledku mohu mít ze sboru Kristova kříže v Plzni. Tam u Mikulášského náměstí za domem náboženské obce vyrostla z ubouraného materiálu nová prostora, kterou formovali architekti (jejichž jména jsem bohužel zapomněla) ve spolupráci s tamní farářkou Šárkou Matyášovou. Br. Michal Moc navrhl zajímavý tvar stolu Páně, kříže s krásně vyřešeným osvětlením a křtitelnice. Naproti oknům zbývala rozlehlá boční stěna a ta si přímo říkala o výtvarný zásah. Nápad vyrostl z knihy Job a sgrafito nakonec propojuje Joba, kladoucího ve své bídě tu nejvnitřnější otázku trpícího člověka (měla jsem v představě oběti koncentráků), a Krista, nesoucího na ramenou poraněnou ovečku (tu stou, zatoulanou). On sám přináší odpověď – důslednou Boží lásku: odtrpěl ji svou smrtí, a přece nese všechny trpící, které svět většinou nechce vidět. Ve sgrafitu nazvaném Jobova otázka – Kristova odpověď je propojení Starého i Nového zákona, ale zejména přesvědčení, že Bůh je s námi právě v nejtěžších chvílích.
Podobu tamního liturgického prostoru jsem si představovala nějak po svém (viděla jsem ho pak až v hotovém tvaru), ale vlastně přistupuji vždycky na to, co říká ten prostor, a snažím se být s ním v souladu.
Sbor v Českých Budějovicích je fenomén sám o sobě, a to zejména výzdobou od Františka Bílka. Když jsem byla r. 2004 architektem požádána, abych vytvořila obraz do vstupní prostory (zadány byly snad jen rozměry, ostatní bylo na
mně) – to jsem se panečku natrápila, abych to Bílkovi nekazila! Nakonec mi pomohlo, že on sám promýšlel mystický duchovní chrám a v nitru člověka vlastně předsíň toho chrámu. Jde o to vstoupit, nenechat Boží pozvání a zaslíbení zarůstat býlím nezájmu.
Dnes si, myslím, vystačíme se sborem celkem nevelkým, s farou jakbysmet, ale doplnit to něčím, co vytváří prakticky možnost širšího života společenství, tedy nejen prostor pro bohoslužby. Čili sborovou místnost se zázemím, prostor po setkávání rodin s malými dětmi, ale i pro staroušky, dokud je nohy donesou (či bratří dovezou), takže bez bariér. Takové pastorační středisko, kde nebude farář opuštěně sám na všecko. A kam bude možno pozvat lidi, žijící mimo církev. Myslím, že místa našich setkávání mohou být docela prostá, a přece působivá, a něco podstatného sdělovat duši současného člověka.
Pokud bych si mohla zcela volně vymýšlet: tedy i pozemek – třeba pro komunitní zahrádku, ale taky útulné zákoutí, kde si člověk odpočine a nechá na sebe působit přírodu. Protože jsem vyrostla v krásném prostředí, je pro mne liturgickým prostorem už příroda sama a sbor je takové přístřeší pro soustředěné setkání s Bohem, pro tělo i ducha.
Když jsme se domlouvaly na tomto rozhovoru, říkala jste, že by mohl být třeba nad Vaší „nejčerstvější výzdobou broumovské modlitebny“, že byla Vaším snem od dob covidových. Totiž: „prodloužit pohled přes stůl, kolem něhož v modlitebně sedáme, a ‚dotáhnout‘ jej až ke Stolování s Kristem na protější stěně.“ Zdá se mi, že jste z modlitebny udělala mimořádný prostor. Velmi se změnila. Jak vlastně vznikl ten nápad? A jak celé to nádherné dílo?
Byli jsme o Velikonocích, o Zeleném čtvrtku, zvyklí v modlitebně slavit pesachovou večeři s vyústěním do večeře Páně. K tomu jsme vždy rozložili obrovský stůl, přestavěli židle, a tak jsme kolkolem sedali. Už párkrát nás to stěhování mrzelo, nakonec jsme se dohodli, že stůl zůstane uprostřed napořád. Nu a já se přes stůl Páně a ještě přes tento dívala na protější prázdnou stěnu. Těšila jsem se, že ji někdy vymaluji tím, co při liturgii prožíváme. Že tam, na druhém konci, bude sedět Kristus s učedníky. Emauzy třeba? Nakonec to promýšlení trvalo několik let. Když už nám covid tak ovlivnil život, smáčkl nás do rodin, rozboural stereotypy, museli jsme přemýšlet, jak zvládnout mnoho věcí jinak. Naše církev třeba začala přenášet živě bohoslužby a my se mohli potěšit z rozmanitosti v jiných náboženských obcích a poznat jejich duchovní. U nás nic podobného nešlo. Nejen tedy lítost, ale i dostatek času na promýšlení. Moje někdejší představa oživla, když jsem při toulání internetem potkala díla francouzského malíře Arcabase (1926-2018), jimiž pokrýval zdi a presbytáře kostelů. Neodolala jsem a aspoň nakoupila barvy.
Vzpomínám na bělosobotní oheň před sborem, kam jsme naházeli větve a různé harampádí, protože nás práce v okolním parku, který taky chátrá (areál ani stavby v něm nemá církev ve vlastnictví), odlamují se větve, zasychají stromy, přivedla k velkému úklidu. A při ohni byly s námi písně, modlitby – protože přece byly Velikonoce! I pak to bylo zoufalé, když už nám bohoslužby povolili: modlitebna maličká, vyprosili jsme si tedy zapůjčení sboru.
Nápad rostl dál. Dočkal se náčrtků i pochyb. Malování na stěnu by se dalo považovat za poškozování cizí věci. Tak tam tedy máme čtyři velká plátna, z nichž je obraz sestaven. Malovala jsem to, když mě letos přepadla viróza a na dva týdny uvěznila doma. Měla jsem konečně sama před sebou „alibi“ pro zanedbání jiné práce a po chvilkách k tomu vstávala. Pak jsem to rozvinula před radou starších. Odměnou mi byl nejen souhlas, ale velká radost. Modlitebnu používám k pastoračním rozhovorům, jinak se jí prochází do sborové lodi, kde konáme bohoslužby běžně; ale kdo nechvátá, naši novinku postřehne.
V emailu jste zmínila také bratra faráře Lumíra Čmerdu, kterého si velmi ceníte coby výtvarníka. Čím Vás osobně nadchla jeho tvorba?
Jsem moc ráda, že péčí Ostravské univerzity vyšla monografie Jakuba Ivánka a Svatavy Urbanové, nazvaná (Nejen) reliéfy a ilustrace. Dostala jsem ji od přátel z varhanického kurzu a shledala, že je to přehledný průvodce jeho tvorbou, z níž jsem i přes veškerý zájem znala zlomky.
S Ostravskem spojily Lumíra Čmerdu nejen farářské začátky či vojenská služba v dolech (PTP). Když byl r. 1963 zbaven státního souhlasu pro duchovenskou službu, našel své další životní uplatnění ve výtvarné tvorbě. Šedesátá léta pro něj znamenala krásný rozvoj s ostravskou skupinou výtvarných umělců Kontrast. Jenže vše se zvrtlo po r. 1968. V čase normalizace pak nemohl udržet ani místo spirituála na Husově fakultě v Praze. Musel zůstat tzv. na volné noze. Jen talent, houževnatost a velká píle přispěly k tomu, aby v této nesnadné situaci obstál. Právě díky tomu můžeme na mnoha místech republiky vidět rozměrné vyřezávané dřevěné reliéfy jako výzdobu různých staveb. Jeho grafické práce jsou rovněž nesmírně bohaté, plné detailů. Vždycky jsem na tom obdivovala, že to není jen vodopád nápadů, ale vše podloženo hlubokými znalostmi souvislostí. Takže než spustil svůj tzv. fantaskní realismus, jak tomu říkal, musel o tématu hodně znát. A taky ho mít rád. Mám ráda jeho litografie, vždycky na nich člověk najde něco nového. Ostatně k tomu, abych je i já mohla dělat, mne dostal právě on.
Náměty bral z celé šíře života, vždy bylo nějaké zadání, jemuž ovšem vyhověl zcela originálně: síně městských či jiných úřadů nesou vždy něco charakteristického pro toto místo. Dál byste poznali, jak miloval zejména džez, auta...
Také jeho zpracování biblických a spirituálních námětů uvádělo v úžas svou moderností. První, co jsem od něj kdy viděla, byly ilustrace k Brevíři naděje (vyd. 1970), co redigoval prof. Jindřich Mánek a spojoval v něm biblické texty a poezii autorů – např. Z. Svobody, J. Kubáčové, K. Martiho.
Vážila jsem si toho, že se po revoluci 1989 vrátil k duchovenské službě, i když, co ho v závěru potkalo, bylo trpké. Znala jsem ho také z redakce, kde vedoucímu tiskového oddělení Dr. Jiřímu Svobodovi neodepřel, co po něm kdy žádal, a činil to zadarmo. Takto máme např. ilustrovanou Liturgii K. Farského (zároveň i Liturgii tzv. druhou, kterou církev potřebovala vydat v pěkném, byť skromném vydání), několik ročníků ročenky Blahoslav atd... Řekla bych, že za sebou nechal hlubokou stopu a že jej teprve doceníme.
Jakou roli přisuzujete umění v soudobé společnosti?
Jde o to, co pro nás umění znamená. Vlastně každý člověk může být „umělec“, pokud ho v dětství nezarazí někdo, kdo jeho výrazem pohrdne: Z tebe zpěvák nikdy nebude! Takové čmáranice, jen kazíš papír! Myslím, že na začátku života jsme všichni nějak múzičtí. Pak záleží na tom, potkáme-li se s někým, kdo to v nás umí rozvinout. Prostě – umění je jedním z lidských jazyků. Vždyť si to lidé po generace předávali – už jenom prozpěvováním písní, vyprávěním příběhů, výzdobou předmětů, které denně používali.
Nejsem žádný teoretik. Jen vím, když jsem v mládí poznávala díla různých umělců, bylo to prohlubování vlastního vnitřního prostoru, byly to podněty, které utkvěly v paměti a vytvářely radost z krásy. To by mělo potkat každého! A radost nakonec vzniká zároveň s úsilím vytvářet něco sama.
Obávám se, že dnes se umění poněkud rozdvojilo: někdo jde cestou předvádění se, úspěchu, obchodu, někdo dobývá hloubky – a zviditelňování nejspíš zanedbává. Ale pokud je umění uměním, blíží se vždycky nějak pravdě a nějak kráse, i když k ní dochází třeba bolestnými cestami.
Bylo by dobré, kdybychom nebyli obklopeni jen utilitárním prostředím, ale aby nás něco vnitřně potěšovalo, uvolňovalo a dokázalo třeba vyloudit hravost, humor a úsměv. Právě v tom sestoupení pod povrch, právě v tom uvolnění, okouzlení, které přichází odjinud, a my žasneme, v tom má víra s uměním mnoho společného. Taky pokoru, výdrž a schopnost projít časem utrpení.
Dneska mají lidé přístup k mnoha podnětům. Je toho až nad hlavu. Tříbit a vybírat si, co je hodnotné – to je záležitost napřed dobrého vedení a pak vnitřního rozhodnutí a jakési kultury. Toto bychom měli učit své děti, jejichž život bude zřejmě značně složitý.
S díky za krásná a inspirující slova
Klára Matoušová
Český zápas 28/2024 z 14. 7. 2024
