(ČZ 31/2024) Představovat naši sestru farářku Alenu Naimanovou vám, čtenářům Českého zápasu, jistě netřeba.
Znáte ji z mnohých článků, homilií a zpráv o jejích aktivitách napříč regiony i církvemi, například o vedení kurzů trénování paměti, práci pro Světový den modliteb, o působení v nemocnicích, kde nabízí službu nemocniční kaplanky, o službě v rychnovském sboru naší církve, spravovaném s mimořádnou péčí a láskou.
Není divu, že její obětavost ocenili i zastupitelé Rychnova nad Kněžnou udělením ceny města, kterou převzala při festivalu Poláčkovo léto, ale také zástupci Královéhradeckého kraje, kteří ji na jaře zvolili za jednu z dvaceti osobností regionu. Kraj vyzdvihl úsilí a oddanost, s nimiž přispěly k jeho rozvoji, k lepšímu, spokojenějšímu životu zdejších lidí.
V nedávné době jste získala dvě významná ocenění. Co pro Vás takové ohodnocení Vaší práce znamená?
Když mi na jaře volali z krajského úřadu, že jsem byla jmenována jednou z osobností našeho kraje, myslela jsem, že se jedná o omyl. Nechtělo se mi věřit, že by na krajské úrovni někdo ocenil obyčejnou farářku.
Vzhledem k tomu, že jsem ve farářské službě od roku 1970, zažila jsem ledacos. V prvním roce jsem nacvičila s dětmi, které chodily na faru, vánoční program. Na začátku ledna jejich rodiny obešli příslušní představitelé komunistické strany a pohrozili jim. Jen jeden tatínek se nedal ovlivnit a řekl, že nemusí dělat mistra v továrně, že se uživí i jako obyčejný dělník. Na svátek M. J. Husa se na jedné vesnici v mé náboženské obci konalo ještě shromáždění s mým projevem a pálením hranice. O prázdninách jsem s několika dětmi obešla naše sbory v okolí, a pak přišly sankce i pro mne. Naštěstí jsem se stala poměrně rychle třikrát za sebou maminkou, a tak mi nestihli odebrat souhlas k farářské činnosti. Na dalším místě, v Náchodě, se mstili na mých dětech a znemožnili jim studia na střední škole. Zažila jsem i to, že se lidé obávali se mnou na ulici promluvit… ale také zásadní změnu po listopadu 1989: zájem o církve a církevní tradice, přednášky pro regionální rozhlas a televizi.
V Rychnově nad Kněžnou žiji 25 let a dodnes se lidé při rozhovoru na ulici přiznávají, že přes mnohé kulturní i náboženské nabídky v našem sboru/sborovém domě tam ještě vevnitř nikdy nebyli (proč asi?).
Zkrátka: nemohla jsem na jaře uvěřit, že by mne ze státních míst někdo ocenil. Ale stalo se. Také pro mé děti to bylo zadostiučinění.
Co se týká ocenění od Města Rychnova, byla to ta pověstná „třešnička na dortu“, protože s naším městem mám velmi dobré vztahy. Od roku 2000 jsem iniciovala zahajování adventu na náměstí (a vždy tam mám duchovní slovo) a od loňského září bylo na můj podnět přejmenováno Školní náměstí u našeho sboru na Husovo. Neměla bych zapomínat ani na to, že jsem v loňském roce byla jmenována osobností naší diecéze. Za všechna tato ocenění jsem vděčná a beru je i jako ocenění práce naší církve pro veřejnost.
Při výčtu Vašich aktivit pro druhé se člověk nemůže ubránit otázce, jak to vše lze stihnout a skloubit s úlohou maminky a několikanásobné babičky. Jak to vše zvládnete?
Když jsem sloužila v Úpici, byly mé děti malé a občas mi pomohly sestry ze sboru. Pak jsme se přestěhovali na faru do Náchoda. Moje maminka šla tehdy do penze (tenkrát už v 53 letech!) a dojížděla z domova 10 kilometrů, aby mi s dětmi pomohla. Tatínek zase vypomáhal ve farní kanceláři. Měla jsem výborného manžela, který mne podporoval. Po jeho smrti před 15 lety žiji sama. Mám čas a do 75 let jsem mohla pracovat jako farářka i nemocniční kaplanka.
Dcery mají své rodiny a já jsem babičkou „starých vnoučat“ – nejstaršímu bude už 30 let a dalších pět je také dospělých. Babičkou (a věkem spíš prababičkou) jsem pro sedmiletou Rozárku, kterou má moje nejmladší dcera v pěstounské péči. S tou jí občas vypomohu.
Dobré vztahy s německými a dalšími partnerskými církvemi přinesly za léta Vaší farářské služby mnoho plodů, včetně těch „hmatatelných“, třeba ve formě pomoci při opravách sboru – jak se nyní daří těmto kontaktům? Navštěvujete se vzájemně také v letošním létě?
Od roku 1965, kdy jsem se poprvé setkala s rozvětvenou farářskou rodinou Wernerových v tehdejší NDR, mám mnoho kontaktů na německé faráře i laiky. Snažila jsem se od nich naučit i to, co jsem z praxe naší církve neznala. Získávala jsem od nich literaturu (i ze západního Německa) a pozvání na církevní setkání různých skupin. Říkala jsem tomu „přátelé na kafe“, peníze jsem od nich nedostávala. To přišlo až krátce po roce 2000, kdy jsme v Rychnově potřebovali opravit střechu za půl milionu a zřídit topení do sboru. Moji přátelé na kafe uspořádali sbírky a vydatně nám pomohli. Partnerství s evangelickou farností ve Weissigu/Schoenfeldu u Drážďan trvá už 21 let. Za tu dobu se tam vystřídali tři faráři a v srpnu budeme u uvedení do služby nové farářky. Naše kontakty jsou stále živé a pokračují.
Blíží se srpnový magazín, týkající se poutí a poutních míst. Vy sama jste poutnicí, cestovala jste do Santiaga de Compostela, své dojmy jste popsala i v jednom z čísel našeho časopisu. Psala jste o tom, že Vaším cílem bylo složit obtížení, problémy a starosti... Podařilo se? A vůbec, jak vidí člověk takovou cestu s odstupem několika let?
Do Santiaga de Compostela jsem vyšla v září 2018, po svých sedmdesátých narozeninách. Za šest týdnů jsme ušly s mou nejstarší německou kamarádkou (známe se od roku 1965) 800 km. Šly jsme jako poutnice, pěkně pěšky a s jedenáctikilovým batohem na zádech. Většinou jsem dopoledne myslela a modlila se za své farníky a jejich problémy. Ta břemena, která na mne skoro padesátiletá služba farářky naložila, jsem složila na jistém tichém místě, ne v katedrále. O tomto putování jsem za pět let promluvila a promítla spoustu obrázků z cesty již dvaatřicetkrát. Ještě jsou místa a lidé, kam se se svědectvím chystám…
A je nějaké poutní místo u nás, které Vám učarovalo?
Po pouti do Compostely jsem uvažovala o pouti do Kostnice. Bohužel můj současný zdravotní stav mi neumožňuje ani kratší poutní cestu… nikdy však neříkej nikdy.
Děkuji za rozhovor a do dalších let přeji, ať se vše s Boží pomocí daří tak jako doposud.
K. Matoušová
Fotografie: Farářka Alena Naimanová při udílení Ceny města, kterou obdržela od starosty města (foto FB Rychnov nad Kněžnou)
Český zápas 31/2024 z 4. 8. 2024
