(ČZ 29/2024) Mnozí z nás ještě máme v paměti situaci, která nastala ihned po sametové revoluci. Najednou tu byla svoboda, ...
ale my jsme si s ní nevěděli rady. Byli jsme už tak dlouho zvyklí na to, že nám strana a vláda určovaly, co máme, co smíme i co nesmíme dělat, že jsme najednou nevěděli kudy kam. Zvonili jsme sice klíči na náměstích, ale současně jsme se nedokázali rozhodnout, co je pro nás důležité, kam napřeme své síly. Pravda a láska měly zvítězit nad lží a nenávistí, ale současně jsme chtěli mít plné obchody do té doby nedostatkového zboží, svobodně cestovat a mít okamžitě všechno to, co měli naši západní sousedé.
Jak to dopadlo, vidíme dnes velice jasně. Opět je tu hrstka těch, kteří se mají dobře, a zástup těch, kteří sami na sobě poznávají, že ti mocní znovu mohou skoro všechno a my, řečeno s Karlem Krylem, dál ryjeme držkou v zemi a divíme se, že spravedlnost je znovu ohýbaná podle toho, kdo je souzen. A to všechno proto, že jsme se opět vydali za špatnými pastýři, kteří „pásli“ především sebe a na ovcích, tedy na svěřeném lidu, jim nezáleželo.
V podstatě je naše situace stejná, jako byla za proroka Izaiáše, kdy se lid vinou svých vůdců, tedy vinou hříchů, ke kterým nejen mlčeli, ale na kterých se i sami podíleli, ocitl v babylonském zajetí. A je stejné je to bylo i za časů Ježíšových, kdy ti, kteří stáli v čele Božího lidu, se nechali zaslepit svou vlastní mocí, a proto nedokázali v betlémském dítěti rozpoznat zrozeného Spasitele. A je to stejné i dnes, třicet pět let po sametové revoluci. V Markově evangeliu čteme, jak situaci Božího lidu vnímal Kristus. „Bylo mu jich líto, byli jako ovce bez pastýře“. Ano, to je realita každé společnosti, která se nechá vést pastýři, kteří sledují své zájmy a řečeno s prorokem Jeremiášem: „hubí a rozptylují ovce mé (tedy Hospodinovy) pastvy“.
Do neutěšené situace Božího lidu zvěstuje prorok Jeremiáš příchod Krista a v podobně neutěšené situaci o pár set let později Kristus – Ježíš neláme nad lidem bez pastýře hůl, nenechává ho „smažit se“ ve vlastní vině, ale začne ho učit mnohým věcem. Zjevuje Boží vůli a učí nás ji poznávat, přináší radostnou zvěst o spáse, tedy o vykoupení z moci zla a hříchu, a ukazuje, že Boží vůlí není zkáza světa, ale jeho záchrana, tak jak to předpovídali proroci a mezi nimi i Jeremiáš, jehož proroctví je také určeno pro dnešní neděli.
Podstatné však je, že Boží lid o takovou pomoc stojí. Evangelista Marek to říká zcela jasně: Stále přicházelo mnoho lidí,… Sběhli se tam ze všech měst,… a začali nosit na nosítkách nemocné na každé místo, kde právě byl. Svou zprávu pak končí stručným sdělením o tom, že Pán se skláněl ke svému lidu a uzdravoval ty, kteří se s vírou dotkli byť jen třásní na jeho oděvu.
A tak se musíme ptát i každý sám sebe: Jak je to se mnou? Jsem schopný(á) rozlišit špatného pastýře, který myslí jenom na sebe, od toho Dobrého pastýře, který pokládá svůj život za svěřené ovce? Mnozí z těch špatných pastýřů nám říkají: Vy přece nejste žádné ovce, vy jste svobodní lidé, vy přece víte, co je pro vás dobré! A před právě skončenými volbami nás jedním dechem vyzývali, že právě jim máme dát svůj hlas, aby právě oni mohli vést nás a celou naši zem.
Člověk si musí stále znovu klást ty stejné otázky: Za kým jdu? Komu věřím? Kým se nechávám vést? Pastýři, kteří pasou sami sebe, nebo Kristem? A co vůbec od Krista já sám očekávám? Ježíš nepřišel na tuto zem proto, aby se stal politickým vůdcem, jak si to mnozí přáli. On přišel proto, abychom i my poznali, že Bohu na člověku záleží: „Shromáždím pozůstatek svých ovcí ze všech zemí, kam jsem je rozehnal, a přivedu je zpět na jejich nivy a budou plodné a rozmnoží se. Ustanovím nad nimi pastýře a ti je budou pást, nebudou se již bát ani děsit a žádná nebude pohřešován“, je výrok Hospodinův, který dnes čteme z Jeremiášova proroctví.
Boží pastýřská péče o člověka stále trvá. Kristova oběť, jednou pro vždy přinesená za všechny hříšné tohoto světa, i nás spojuje v jedno společenství; Kristus svou obětí stvořil nového člověka, čteme v epištole do Efezu. A tak i my na sebe můžeme vztáhnout Pavlovo ujištění o tom, že díky Kristově oběti i my máme právo Božího lidu a patříme k Boží rodině. Jsme součástí jednoho jediného lidu. „… v Kristu jsme se stali blízkými…“, stali jsme se církví Kristovou.
Je to sám Kristus, kdo do našich životů vnáší skutečný pokoj. A také radost z toho, že nemusíme být lidem bez pastýře, protože Kristus je ten skutečně dobrý pastýř. Jen jedno je třeba: naslouchat jeho hlasu a dát se jím vést v jistotě, že nás nepovede do záhuby, ale do věčnosti Božího království.
Svatý Bože, prosíme, dej nám dar pravého poznání,
abychom se nenechali oklamat líbivými slovy a falešnými sliby „rádobypastýřů“,
ale všechno poměřovali pravdou tvého Slova. Amen
Autor: Iva Pospíšilová
Český zápas č. 29/2024 z 21. 7. 2024
Obrázek:
James Tissot (1836–1902): Nemocní očekávají Ježíšův příchod (mezi 1886 a 1894), Brooklyn Museum (Wikimedia Commons).
