(ČZ 28/2025) Mnišské řády a křesťanská morálka obecně se výrazně podílely na utváření étosu práce, pracovní morálky, ale i obrysů našich povolání a celého pojetí identity člověka a jeho životního poslání.
Role úředníka je ale obzvláště sakralizovaná. Státní služba má svým způsobem pseudonáboženský charakter, je to sekularizovaná podoba oddanosti „spásnému“ poslání. A netýká se to jen křesťanské tradice. V Číně je povolání úředníka natolik etablované, že už od 3. století př. n. l. tam existují přísné úřednické zkoušky. Zkušenosti se správou státu svého času učinili i buddhističtí mniši v Indii za císaře Ašóky. Svébytné a svérázné je pojetí státní služby v tradicích japonských. Netýká se jen úředníků, ale prakticky managementu všech organizací. A tak dnes chválíme úředníky, kteří chodí do práce se svatým nadšením, kteří mají pocit, jako by něco zachraňovali, byli málem spasiteli, jako by drželi osamělou vartu na poslední bojové pozici. Velebíme jejich oddanost, ryzí nezištnost, to, s jakým zápalem sebe sama spalují na oltáři Vlasti či Veřejného Blaha.
Proto je ovšem také rituálně uvádíme do funkce, necháváme je odříkávat věčné i časné sliby a podepisovat úpisy. Jsou to mystické zásnuby s Úřadem. Nedivme se pak, že se úředníci či lidé pracující v určité instituci někdy chovají jako spiklenci, tajný spolek zasvěcenců, který za žádných okolností nesmí prozradit své přísně střežené údaje nepovolaným či laikům. V patologické formě se proměňují v inkviziční tribunál, který si sadisticky užívá moc nad oběťmi spoutanými paragrafy a fermany. Tajnosnubná mluva kancelářské hantýrky je jako dávno mrtvé jazyky, do nichž se tak rády halí starobylé církve. Není divu, že si nabíhá na parodickou kritiku, jakou ji zesměšňuje George Orwell, Ray Bradbury nebo Václav Havel.
Étos veřejné služby se odvíjel od podobnosti s paralelními strukturami jiných státních či jinak centrálních služeb, jako byla služba vojenská nebo církevní. Dodnes mnohde koexistuje v těsné blízkosti se službou civilní (náhradní vojenskou službou) či dobrovolnictvím (laickou misí).
Abychom byli ale poctiví, musíme uvést, že pojem služba, veřejná služba nemá – a nemá mít – jen náboženský rozměr, správně měla mít hlavně rozměr politický a filosofický, a to ve svém původním slova smyslu. Řečtí filosofové spatřovali svůj úkol ve službě polis, obci. Ideály státníka, politika vytvořila v podstatě antická kultura a civilizace, a to na zcela světském, nenáboženském základě. A přesto: Budeme-li pozorně sledovat diskuse, které dnes vedou odborníci na oblast veřejné správy, zejména jejich snahy o etickou kultivaci toho, čemu se dosud hanlivě říká „byrokracie“, můžeme zahlédnout obrysy čehosi v podstatě starého, velmi tradičního. To, co mnozí moudří a ušlechtilí a osvícení… po dnešních úřednících požadují, je vlastně – řehole, sekularizovaná řehole, dodal by sociolog Max Weber.
Máme co činit s paradoxem. Příliš mnoho posvátnosti úřadu nás děsí svou magickou mocí, nadřazeností nad pozemskou rovinou (jak o tom psal třeba Franz Kafka nebo Robert Musil). Na druhé straně ale právě tuto svéráznou profesi – kterou potřebujeme, ne že ne – spojujeme se zvýšenými nároky na morálku, jimž je ale těžké vyhovět jen z občanských pozic, takže vlastně požadujeme, aby vykonavatelé správy našich veřejných záležitostí byli humanizováni v podstatě transcendentní etikou.
Řeholníci byli také vždy ambivalentní. Na jedné straně svatí, ale zbují-li příliš neplodné květy jejich svatosti a je-li jich mnoho, stávají se parazitní přítěží systému, kterou musí reforma (reformace), ať už morální, nebo racionálně-osvícenská vymýtit.
Vladimír Šiler
Ilustrační foto: Pixabay.com
Český zápas č. 28 z 13.7. 2025
