Ježíš popisuje, jak je to s životem ve víře, jak to s námi dopadá. Ta jeho řeč nepůsobí sudičsky. Nepůsobí káravě. Pouze konstatuje, jak se věci mají a proč. A všechno, co říká, říká tak, aby mu mohl rozumět každý. Ježíšova řeč je prostá, sdělná.
„Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přijde ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce.“ To se nás týká. Církev má slovo o království. A někdy nechápe, jaké je to slovo. Slovo plné světla. Někdy jsme to my, kdo zároveň vyrveme to, co zasíváme. Mluvíme učeně, složitě, strašíme, klademe podmínky, jako bychom podávali hrnek vody živé, ve kterém je spousta prasklin a ta voda rychle vyteče a lidé se leknou. Nebo jsme absolutističtí a jednoznační. Pamatuji se, jak jsem byla za mlada na shromáždění nejmenovaného společenství. Krásně se modlili, tak, až mi vyhrkly slzy. Dvě ženy v houfu to zpozorovaly a hned mne odtáhly stranou, ať se vyzpovídám, ať si ulehčím, ať odstraníme hřích, ať se obrátím. Samozřejmě, že jsem okamžitě utekla. Byly vpravdě jako sršně. Takže někdy se to varování může týkat nás, věřících.
„Když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.“ To se týká těch, kdo to slyšeli, prožili, přijali a zase pustili. Přišli si k tomu halabala.
Trošku se to týká i způsobu zvěstování. A zase se to možná týká i nás. Církve se zaměřují na internet, na mailování, přizpůsobují se potřebám doby. Je toho plný křesťanský svět.
Ale copak Ježíš je masox zhuštěný do kostky polévky víry? Copak Ježíše lze vtěsnat do zprávy? Ale jo, určitě jo, ale je to Pán prefabrikovaný. Není to Pán do hospiců a nemocnic a podél cest slumů. Není to živý Pán. Živý Pán se děje s napřaženýma rukama, otevřenýma očima a smíchem a pláčem a vůbec z očí do očí. Určitě se dá elektronicky vydat svědectví. Ano, ale pak se musí to svědectví dít – naživo!
A slovo v trní – to je slovo do dneška. Lidé jsou vykolejeni tím, co prožívají, i tím, co je jim předkládáno prožívat. Ten, kdo se cítí být v koutě, v něm je, i kdyby byl v prostoru, protože to tak vnímá, i kdyby se druhému zdálo, že na to nemá právo, protože ten druhý je na tom hůř. Ale koho jeho starosti „knokautují“, tomu naše řeč o Pánu přijde jalová a planá – „tobě se to kecá, ty máš stálý příjem a střechu nad hlavou…“ A to mluvím jen do našich řad, ne do stavu boje.
„U koho bylo zaseto do dobré země“ – To máme být my, ta dobrá země. My máme být ti na svědectví. A není to o tom, kolik máme, jak se máme – zítra se můžeme mít líp, anebo hůř; je to o tom, kdo jsme.
Ten, kdo je Kristův, ten je jiný. Je bezstarostný. Neutopil se v obavách. Neutopil se v situacích, které se zdají neřešitelné. Nebo dokonce jsou neřešitelné. Je to ten, který má život v Kristu. Život v Něm neznamená snadnost, pohodu, harmonii, život v Něm znamená rozhodování se s Jeho pomocí. Ve víru dobrodružství toho, co přichází, držet se Kristova Ducha a reagovat s Ním a v Něm. „Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“ (Ř 8,6)
Být bez-starostný. Nebýt v okovech obav, strachu, úzkosti, nést se na vanu Ducha Páně. Aby to z nás bylo vnímatelné. Že jsme vděční za život. Že jsme vděční i za život v těžkých podmínkách.
František Xaverský, když ho místní šlechtična navštívila ve vězení, aby jej svým vlivem dostala na svobodu, se jí zeptal: „A vy nechcete trpět v žaláři pro Krista?“ Také přístup. Odevzdávat s díkem nahoru i těžkosti, protože jsme tolik dobrého přijali, že je nám ctí přijmout i újmu. To by z nás měli druzí vnímat. Stálou radost z vědomí Boží přítomnosti.
Tak za to prosme. Každý den, každou hodinu, i nemocní či vyplavení, bez mzdy a přístřeší stejně, jako se mzdou a přístřeším. Jak? Jak jsme četli v druhém čtení: „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Duch přebývá.“ (Ř 8,9)
Modleme se o Ducha v nás přebývání. Amen
Marta Silná
Český zápas č. 29/2023 z 16. 7. 2023
Obrázek: Pravděpodobně Mihály Mankovics, Setí semene (konec 18. stol.), foto: Bedő Csongor László, zdroj: Wikimedia commons - Creative Commons (CC BY-SA 3.0)
