Český zápas č. 30/2023 z 23. 7. 2023 - Ježíšova podobenství patří k nejatraktivnějším evangelijním žánrům a leccos z jejich obsahu proniká i do širšího povědomí dnešního světa (např. Lukášův „Milosrdný Samaritán“ nebo Matoušových „Deset družiček“).
Podobenství pronikají do povědomí dnešního světa aniž by ten, kdo na ně odkazuje, věděl, kde přesně má onen minipříběh v evangeliích své místo. Podobenství jsou ve všech synoptických evangeliích a je to žánr, který je přímo určen k dalšímu převyprávění. Snadno se pamatuje díky krátkosti, paradoxnosti, protikladnosti, aktuálnosti ponaučení, ale i použitým motivům.
Všechna delší podobenství jsou stylizovaná, aktualizovaná konkrétním evangelistou/redaktorem (Markem, Matoušem, Lukášem), jenž měl k dispozici zdroj tradice či literární předlohu, ze které čerpal. Antika je dobou orality, kde se historky, povídky, vtipy, pohádky nebo vše slyšené dále šířilo s pomocí invence a fantazie nového vypravěče. Nebyl problém motivy adaptovat a dávat jim typické či chtěné rysy. Navíc, řada motivů byla rozšířená a posluchač měl své předporozumění ze známých analogií. Obdobně tomu mohlo být v Palestině a zvláště Galileji – kraji rolníků, rybářů a drobných řemeslníků –, kde se pohyboval Ježíš Nazaretský. Není jisté, zda Ježíš vše vymýšlel sám či rouboval svá eschatologická a sociální specifika na dobře známé motivy. Jeho světem je judaismus a cílem reforma života s důrazem na brzký konec věků a Boží soud. Proto jimi mohl i šokovat nebo alespoň zaskočit posluchače. Zároveň Ježíš, jako putující hlasatel, svá podobenství nezapisoval (bylo by velmi obtížné nosit dobové psací potřeby a někomu po večerech za tmy diktovat) a konfrontoval s nimi posluchače vesnic či městeček. Asi ani sám nepočítal s tím, že bude potřeba je jednou zapsat, neboť měl zřejmě velmi krátkou dějinnou perspektivu. Jako autentický vypravěč a charismatik, který je některými považován za proroka a svými nejbližšími od určité doby za Mesiáše (Mk 8,27-30), vkládal do svých podobenství veškerou konfrontační sílu a možná některá v drobných obměnách proslovil na různých místech a pro různou společnost vícekrát. Sám Ježíš tedy mohl být tím prvním, kdo adaptoval a recipoval naše dnešní evangelijní podobenství a jejich motivy. Možná byla jeho podobenství udivujícně krátká, a naopak jiná (vyprávěná např. večer či o samotě učedníkům) zase o něco delší. Přesto se jedná o formu, kterou nelze natahovat přespříliš. Vytratila by se pointa a ostrovtip či apel na posluchače. Ježíšův nejbližší okruh si také zřejmě pamatoval Ježíšovy výroky (chrie) i podivuhodné činy a po ukřižování a vzkříšení, až měli svědkové událostí určitý čas vše pochopit, je používali v rámci svého zvěstování jako součást Ježíšova příběhu, který jim náhle připadnul k dovyprávění a dointerpretování. V kontextu judaismu a Galileje či Judska se neměnil náboženský ani kulturní obsah těchto rozvyprávěných metafor a metonymií, které dobře zapadají do mudroslovné tradice mašalim. Jejich předvelikonoční eschatologický náboj se mohl ještě posílit vlivem událostí a ježíšovské mesianistické hnutí v Palestině skrze ně mohlo vyjadřovat řadu svých důrazů a na Ježíše navázat.
Je otázkou, jak se podobenství tradovala mezi léty po Ježíšově smrti ve třicátých letech za Pontia Piláta až po sedmdesátá či osmdesátá léta, kdy jsou sepsána synoptická evangelia, apoštol Pavel je po smrti a vládnou Vespasianus, Titus a Domitianus. Ježíšovská tradice a s ní i podobenství musela projít čtyřiceti až padesáti léty tradování v rozmanitých komunitách, posunem z prostředí Palestiny do světa diaspory, od Židů k nežidům, od nejnižších sociálních vrstev až k vyšším a po smrti první generace svědků předávajících vše ústně vstoupit do světa fixovaných literárních záznamů odpovídajících konvencím prostředí. Celý tento proces samozřejmě nebere podobenstvím autenticitu. Je naopak svědectvím o atraktivitě žánru a jeho teologické a literárně-rétorické důležitosti i životaschopnosti. Písemné zaznamenání druhou generací tradentů, někde mimo Palestinu v helenizovaných velkoměstech, samozřejmě podobenství pozměnilo, ale zároveň vytvořilo novou vlnu ústního předávání, která se opírala o čerstvě vzniklé texty, jež se četly v křesťanských shromážděních v době odluky od judaismu či krátce po ní. Podobenství dostala nový impulz, byla šita na míru jiným poměrům a literárním i rétorickým nárokům posluchačů zvyklých poslouchat místo židovských kanonických, apokryfních či pseudepigrafních příběhů texty řeckých a římských autorů, včetně básníků nebo mýtů. Palestinu i diasporu pojila doba helénismu, doba římská, specifika židovstva doby judaismu druhého chrámu, jakož i Středozemní moře a kultura kolem něj. Podobenství prošla filtrem stoicismu, jenž byl široce rozšířen a uznáván jako určitá etická norma. Světy helenizovaných Židů a nežidů nebyly izolované a gymnasia byla jak v Palestině, tak na Řeky získaných územích. Studovali v nich i Židé a bezesporu mnozí raní křesťané z velkoměst. Právě v gymnasiích se cvičila adaptace chrií (výroků významných osobností) a tvorba dalších, jednoduchých literárně-rétorických forem. Tento trénink měl stěžejní vliv na podobu soudobých evangelijních podobenství, zvláště oněch „dlouhých“ u Lukáše (v 15. a 16. kapitole) či Matouše (ve 24. a 25. kapitole) a autoři evangelií tímto vzděláním prošli. Nepíší své literární prvotiny a přesně vědí, jak s tímto typem „materiálu“ zacházet, aby varoval i bavil. Podobenství adaptují dle svých teologických a etických cílů, míří jimi na určitou společenskou vrstvu a odstraňují případné nesrozumitelné obsahy z kontextu judaismu. Užitek z nich ale mají i ti, kteří v prostředí asymetrické vzdělanosti nevychodili více než dvě či tři třídy.
Tomášovo evangelium naopak nabízí několik kratších Ježíšových podobenství, jež nejsou uzpůsobena ve stylu synoptiků, ale umožňují gnostické domýšlení Ježíšových výroků. Při zkoumání podobenství z kanonických evangelií musíme brát vážně i „Tomáše“ a jeho tradici, neboť v jeho sbírce máme v některých případech zajímavou variantu téhož (např. podobenství „O ztracené ovci“) a uchovala se nám zde zajímavá adaptace Ježíšových výroků (v koptštině). Právě na těchto komparacích si uvědomíme vliv komunit na obsah textu, vnímáme měnící se kontexty a rozmanitost nejranějšího křesťanství s jeho rozdílnými věroučnými standardy. Příběhy kolují ve více variantách a ani po vzniku evangelijních textů tomu není jinak. Vypravěči z různých společenských tříd je znova převyprávějí v nejrůznějších domácích komunitách a někteří slyšeli příběh či epizodu „jen“ z kolujícího vyprávění, jiní někde přímo z textu – tam, kde komunita má svého patrona, který zaplatil přepis drahého svitku.
Ač se jedná o minipříběhy, které jsou vymyšlené a adaptované, mají upozornit na správné rozhodnutí ve věci zásadní životní orientace, což se děje před Bohem a v čase a prostoru našeho života. Skrze tyto fiktivní žánry nevyjadřujeme skutečnost, ale naléhavost Pravdy, která se skrze ně tlačí intenzivně do života.
Jiří Lukeš
Český zápas č. 30/2023 z 23. 7. 2023
Foto: Pixabay, Falco
