WebArchiv - archiv českého webu

Velkopáteční zamyšlení nad Žalmem 22

10.04.2020

Utrpení Ježíše Krista bylo předpověděno ve Starém zákoně, jak nám dokládají evangelisté citacemi a narážkami. V pašijových událostech jsou uvedeny také citace ze žalmů. Ježíš jako žid se často modlil žalmy. Zpíval s učedníky žalmy i při své poslední večeři o velikonočních svátcích (Mt 26,30). A žalm se modlil Ježíš i v nejtěžší poslední chvíli svého pozemského života na kříži. Byl to 22. žalm, jak dokládají evangelisté Matouš a Marek (Mt 27,48; Mk 15,34).

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Daleko spása má, ač o pomoc volám.
Bože můj, volám ve dne a neodpovídáš,
Nemohu se ztišit ani v noci.
Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích,
Šklebí se na mě, potřásají hlavou:
„svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout,
ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“
Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv
Nebuď mi vzdálen Hospodine,
má sílo, pospěš mi na pomoc!
Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl.
Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář,
Slyšel, když k němu o pomoc volal
Vždyť Hospodinu náleží kralovat,
I nad pronárody vládnout.“
(v. 2-3.8-9.19-20.25-26.29)

Co všechno musel Ježíš od lidí zakusit! Zakoušel posměch. Naplnila se tak slova žalmu: „Všem, kdo mě vidí jsem jenom pro smích“ (Ž 22,8). Ježíšovi se posmívali vojáci. Posmívali se mu kolemjdoucí. Posmívali se mu velekněží, zákoníci a starší. Jejich posměch byl spojen s ironickými poznámkami. Člověk dokáže být velmi zlý a svým smíchem a ironickými poznámkami může velmi ubližovat. Snaha zesměšnit toho druhého, zlehčit jeho názor, či to, čeho si váží, je projevem malosti. V lidech se skrývá škodolibá radost nad neúspěchem druhého. Nejhorší je smát se druhému pro jeho slabost, postižení či utrpení. Lidé se tehdy bavili na účet toho, kdo nevinně trpěl. Ale co víc: vysmíván byl Kristus a tím byl zesměšňován sám Bůh. Místo očekávaného soucitu – smích, místo projevů úcty – výsměch. V Písmu však slyšíme: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí “ (Ga 6,7).

Dále je řečeno v žalmu: „Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv“ (Ž 22,19). A v Matoušově evangeliu je dosvědčeno: „Losem si rozdělili jeho šaty “ (Mt 27,35).  Vojáci si rozebrali to poslední, co Ježíš měl. Podle tradice nosil Ježíš šaty modré barvy. Vojáci si rozdělili jeho šaty na čtyři díly. Jiný si vzal pás a jiný sandály. Takže Ježíšovi zůstala jen tunika – spodní šat z plátna bez rukávů. A ani to mu nenechali (J 19,24). Můžeme v tom spatřovat běžnou praxi té doby, kdy si vojáci rozdělovali šaty odsouzeného. Ale má to i hlubší význam. Ježíš prožil ztrátu lidské hodnoty. Ocitl se v situaci, kdy jedinou cenou člověk jsou věci, které mu patří. Někdo jiný usiluje o to, zmocnit se těch věcí. Ale sám o sobě člověk hodnotu žádnou nemá. Jedinou hodnotou Ježíše byl pro bezcitné vojáky pouze zachovalý oblek a pár sandálů. Oni o té skutečné hodnotě Ježíše neměli ani tušení.

Na kříži Ježíš v posledních chvílích života volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? „Eloi, eloi lema sabachthani.“ To jsou úvodní slova 22. žalmu. Možná Ježíš stačil vyslovit před svou smrtí jenom tato začáteční slova. V této větě, otázce zaznívá veliké „PROČ?“. V Bibli ve Starém zákoně se ozývá vícekrát tato otázka „Proč?“ jako otázka položená Bohu. Už Mojžíš se obracel s touto otázkou k Hospodinu: „Proč jsi dopustil na tento lid zlo: Proč jsi mě vlastně poslal?“ (Ex 5,22).  Bylo to v situaci, kdy začal jednat s faraónem, ale postavení Izraelců v Egyptě se stále více zhoršovalo, místo toho, aby se dostavila hned svoboda a jejich úděl byl změněn. V Žalmech je několikrát vyslovována otázka „Proč?“. „Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“ (Ž 10,1) „Proč na mne zapomínáš, proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?“ (Ž 42,10) „Hospodine, proč jsi na mě zanevřel a svou tvář přede mnou skrýváš?“ (Ž 88,15) I věřící člověk si klade v různých složitých a těžkých situacích otázku „Proč?“. Proč se to muselo stát? Proč zrovna já musím toto prožívat? Klademe si i dnes otázku, proč přišlo ohrožení v podobě nebezpečné nákazy a změnil se tím život nespočtu lidí na této zemi. Mnozí jsou vážně nemocní a mnozí umírají. Nejhlubší otázka všech otázek „Proč?“ zaznívá právě z úst Ježíše na kříži.

Tato Ježíšova otázka se týká opuštěnosti. „Bože, můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“  Je to volání osamoceného a opuštěného člověka. Ježíš byl v rozhodující chvíli opuštěn svými učedníky (Mk 14,50). Člověk může zakusit opuštěnost druhým člověkem, může prožít, co je to být sám. I to patří k našemu lidství.  Člověk je stvořen pro vztah. Vztah člověka utváří, posiluje, podpírá a obohacuje. A najednou tento vztah, tuto blízkost druhého nemá, místo toho je prázdno (srov. Ž 88,19). Ale tím nejhlubším rozměrem lidské opuštěnosti a samoty je opuštěnost Bohem. Je to ztráta všech jistot a smyslu všeho. V některých osobních situacích i dějinných událostech se jeví, jako by Bůh nebyl přítomen, jako by se zcela vzdálil. Existují různé otazníky nad událostmi lidských dějin, například nad krutostí totalitních režimů 20. století. Ptali se jednoho rabína: „Kde byl Bůh v Osvětimi?“ On odpověděl: „V přikázání Nezabiješ.“

Ten, který hlásal, že člověk má Bohu důvěřovat, neboť o něm ví a stará o něho (Mt 6,8), vyslovil slova vyjadřující naprostou opuštěnost. Ježíš na kříži prošel opuštěností Bohem Otcem. Jeho zvolání na kříži je zvoláním nejen trpícího spravedlivého člověka, ale Božího Syna. V posledních slovech oslovuje Ježíš Boha jako svého Otce: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (L 23,34). „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (L 23,46). Boží Syn vstoupil do této nejhlubší opuštěnosti a samoty bez vztahu hřejivé lásky svého milujícího Otce. Prožil to, co měl prožít člověk, jako svůj definitivní úděl. Žalm začíná otázkou „Proč? “ Proč toto vše musel Ježíš Kristus jako náš bratr a pravý Syn Boží prožít a vytrpět? Proč Ježíš umíral v opuštěnosti od lidí i od Boha? Proto, aby již člověk v žádné situaci nebyl sám a definitivně opuštěn, neboť on je s ním, on je s námi.

Poslední pronesená Kristova slova nejsou projevem definitivní bezvýchodnosti. Čteme-li celý tento 22. žalm – nejen jeho začátek, pak pochopíme, proč se ho Ježíš modlil. Obsahuje totiž také jistotu Božího vysvobození a pomoci (Ž 22,25-26a). V evangeliu podle Lukáše pronesl Ukřižovaný na kříži slova, vyjadřující odevzdanost Bohu: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha (L 23,46).“  A v Janově evangeliu zaznívá vítězné: „Dokonáno jest “ (J 19,30). Ani v Matoušově a Markově evangeliu poslední pronesená Kristova slova nejsou projevem bezvýchodnosti. Čteme-li celý tento žalm, pak pochopíme, proč se ho Ježíš modlil. Obsahuje na jedné straně nářek, zoufalství, ale také jistotu Božího vysvobození a pomoci. Tím vším Ježíš prošel, ale pak ho Otec vyvádí ze smrti k životu. Po Velkém pátku přichází nedělní vzkříšení.  Žalm začíná otázkou „Proč? “ Proč toto vše musel Kristus prožít?  Proč musel projít křížovou cestou? Proč umíral v opuštěnosti od lidí i od Boha? Jen víra zná odpověď na tuto otázku. Tím vším prošel Ježíš kvůli nám, kvůli každému z nás, abychom my nebyli navždy opuštěni, ale měli naději na nový nepomíjející život v trvalé Boží blízkosti. 

 

 



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 17.04.2020 01:58 zobrazeno: 39x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus