(ČZ 16/2024) „Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:"
„Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ (Ž 8,4)
Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil. Můžeme si vzpomenout na Kanta: „Hvězdné nebe nade mnou.“ V polovině srpna může člověk pozorovat leonidy, meteority, přilétající jako pozdrav z vesmíru. Jednou jsem je pozoroval z kanoe, kdy se navíc zrcadlily v temném rybníku. Chvílemi tvoří až zlatý déšť. Meteorit se krátce zableskne, jako by nakreslil čárku do nebe – a zmizí. Hvězdná obloha ovšem zůstává stále stejná. Pro starověkého člověka byly hvězdy nedostup-ně daleko. Pro nás jsou ještě nedostupnější, když vzdálenost k nim počítáme na světelné roky. Podle astronomů a wikipedie je průměr pozorovatelného vesmíru 93 miliard světelných let a jeho stáří skoro 17 miliard let. Část vesmíru ovšem pozorovat nelze, vzdaluje se od nás rychlostí přesahující rychlost světla. Proti těmto číslům je život člověka jen tou zářivou čárkou meteoritu.
Nebesa jsou dílem Božích prstů. A co je člověk?
Židé milují otázky a umějí je dobře klást. Dobře položená otázka v sobě obsahuje i odpověď. Je vidět, že pisatel žalmu uměl klást otázky. Co je člověk? – to je ten, na kterého pamatuješ. Co je syn člověka? To je ten, kterého se ujímáš. Člověk je ten, který je předmětem Božího zájmu. Člověk bez přívlastku, jakýkoliv člověk, člověk každé barvy kůže, každého jazyka i každé sexuální orientace je ten, o kterého Bůh stojí. Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Těmito slovy začíná všeobecná deklarace lidských práv.
...Korunuješ ho slávou a důstojností, jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu. Lidská sláva a důstojnost je v tom, že nejsme úplně rovni Bohu. Když chce být člověk Bohu na roveň, nedopadá to dobře. „Budete jako bohové,“ nabízel pokušitel člověku v ráji – a jak to dopadlo. K lidské důstojnosti patří, že si člověk uvědomí, že nemůže všechno. Člověk, to zní hrdě, napsal Maxim Gorkij, ovšem ve hře Na dně, kde to pronáší falešný hráč a člověk, který se štítí práce. Když si lidé myslí, že mohou všechno, končí to nejhůř. Tak vidíme my lidé sami sebe – člověk je směs dobrého i zlého. Každý člověk je směs dobrého i zlého. Bůh nás vidí zřejmě nějak jinak. Vidí v nás to dobré...
K otázce lidských práv patří životní prostředí, příroda. Člověk má také právo na život v nezničeném prostředí. A mají na to právo i lidé, kteří přijdou po nás. Na vztah k přírodě myslí i žalm: Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš...
Jaký je člověk, který má vše pod nohama? Jako orientální despota, jemuž se klaní jeho poddaní a u nohou mu leží nepřátelé? Anebo je to obraz milované babičky, hlídající vnoučata, jež se jí shromáždila kolem nohou a naslouchají jejím pohádkám?
Když je člověku svěřena vláda, znamená to ovšem, že není majitel, ale správce. Zajímavé je, že celý vesmír je dílo božských prstů, zatímco živočichové jsou dílem jeho rukou. Zřejmě to vyjadřuje, co je to nejdůležitější v našem světě: život. Jeden německý teolog napsal: Dlouho jsme si říkali, že Boží stvoření je vlastně obyčejná příroda, s kterou si můžeme dělat, co chceme. Teď je na čase to říci naopak: Příroda je Božím stvořením. Život je vrcholem Božího stvoření. Je nejvyšší čas se s ním naučit zacházet s úctou.
Dokážeme ničit ve velkém. A musíme se naučit omezovat sami sebe, aby po nás vůbec nějaká příroda zbyla, aby po nás vůbec nějaký život zbyl. Žalm nekončí u velikosti člověka, ale u Boží vznešenosti. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!
Člověče, každý člověče, Bůh tě korunuje slávou a důstojností. Ale sám nejsi Bůh. Když omezíš sám sebe – ve prospěch svých bližních, ve prospěch svého bližního, přírody, dostane se ti důstojnosti. Budeš moci dále vidět vznešenost Boží ve stvořeném světě – když zakloníš hlavu a uvidíš hvězdy, i když se rozhlédneš kolem a uvidíš krásnou přírodu. A když se podíváš do očí svým bližním, jen maličko menším, než je Bůh.
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi. Děkujeme ti, že nás máš ve své paměti. Dej, prosíme, aby nám to stačilo. Tvůj svatý Duch nechť v nás přemáhá naši pošetilou touhu být víc, než druzí lidé, být jako ty.
Amen.
Z kázání evangelického faráře Mikuláše Vymětala
Český zápas 16/2024 z 21. 4. 2024
