(ČZ 16/2024) V současné době ustoupily více do pozadí různé myšlenkové střety křesťanů kvůli nauce a různé věroučné spory v církvi.
Toto napětí existovalo od počátku i v naší církvi a odehrával se v ní usilovný zápas o pravdu Kristova evangelia, které je ohrožováno jinými lidskými pravdami, klamy a omyly. Někdy byl tento zápas i velmi vyostřený a byl spojen s osobním napadáním a konflikty mezi stoupenci různých myšlenkových směrů. I když se zdá, že utichl tento konflikt ve věroučných otázkách, neznamená to, že by v církvi našich dnů neexistovalo názorové pnutí, spíše je tomu naopak. Konfliktními tématy zjitřujícími atmosféru napříč společností a církvemi jsou sociálně-etické otázky a politické názory. Věroučná témata nejsou tak vyhledávaná, jako tomu bylo dříve, ačkoliv teologie, teologické myšlení a formulace „pravdy evangelia“ a „zdravého učení“ jsou pro církev nepostradatelné. Možná je v tom i určitá rezignace na obtížné hledání pravdy a její zdůvodnění a obhájení v protinázorech a diskusích, které vždy k hledání pravdy patřily.
V současné situaci se místo o objektivní pravdě hovoří o lokální pravdě ve smyslu, že nelze formulovat všeobecně platnou pravdu. Člověk může maximálně formulovat místní pravdu. Veškeré naše vědění je vcelku pouze lokální (W. Brueggemann). Pravda v sobě vždy zahrnuje i prvek určitého donucování (H. Arendtová). Všechny nároky na světovládu, které si historické autority činily ve jménu pravdy, byly odhaleny jako klam. Může to mít pak takové důsledky, že neexistuje žádné „objektivní“ poznání pravdy, jen křesťanské přikázání lásky, které nám dává jedinou šanci, abychom jako lidé přežili.
Někteří filozofové hovoří také o tom, že se v přítomném čase projevuje „postmoderní kult euforického povrchu“ a lidstvo vstoupilo po „věku víry“ (středověk) a „věku rozumu“ (osvícenství a moderna) do „věku interpretace“, kdy dominují již jen nejrůznější jednostranné pohledy a zájmy. Svět se čím dál víc rozmělňuje na hru nejrůznějších interpretací (G. Vattimo).
V budoucí době se dá očekávat dále postupující trend sekularizace. I když někteří hovoří již o době postsekulární. Trendem sekulární společnosti je nezávislost společenského, kulturního a politického života na církvi i diskontinuita s tradicí a dosavadními hodnotami. Náboženství se tak bude stále více „privatizovat“ a bude založeno na soukromé spirituální motivaci bez zájmu o institucializované a tradiční křesťanství. Křesťanství se také může proměňovat v sociální hnutí bez Boha a jeho autority, založené předně na solidaritě a pomoci člověku. Důraz bude kladen na křesťanskou lásku bez objektivní pravdy víry či metafyziky. Postmoderní interpretací křesťanství se stává solidarita bez metafyzického Boha.
Podle prof. Tomáše Halíka prožívá křesťanství v dějinách své „odpoledne“, jak je charakterizuje ve stejnojmenné knize Odpoledne křesťanství vydané v roce 2021. Křesťanství podle jeho pohledu nebude mít budoucnost, jestliže neprojde hlubokou transformací. Změnu nepřinesou jen vnější reformy institucí, ale hlubší teologie a spiritualita. Nabízejí se podle něho dvě podoby náboženství, jedno, které se snaží opírat o politickou moc ve smyslu politizace náboženství, a druhý typ jako spiritualita oddělená od církve. Křesťanská víra by si měla zachovat kritický odstup od obojího. Křesťanství by se nemělo v budoucnu proměňovat ani v politickou ideologii, ale ani ve vágní spiritualitu, rozplývající se v ezoterice.
Podle různých myslitelů bude mít budoucnost takové křesťanství, které bude ekumenicky otevřené a které se bude věnovat diakonii a ekologii.
Velkou ekumenickou vizi budoucí jednoty křesťanství nastínil Hans Küng. Setkáváme se s ní také v jeho knize Malé dějiny katolické církve v jejím závěru, kde je kapitola s názvem „Jaká církev má budoucnost?“. Podle Künga pravá ekumenicita křesťanství vychází z evangelia. Zaznívá zde i výpověď, že „mír mezi národy není bez míru mezi náboženstvími“. Tento Küngův projekt celosvětového ekumenismu na základě dialogu a tolerance se velmi podobá vizi Jana Amose Komenského z jeho Obecné porady o nápravě věcí lidských.
Vedle ekumenické spolupráce je druhým rysem budoucího křesťanství služba potřebným. I když robotika a její rozvoj může nahradit různé profese a lidské činnosti, odborníci, zabývající se budoucností a vývojem společnosti, upozorňují, že pečovatelská činnost o bližní, děti či seniory, nebude nahrazena. Služba potřebným (diakonie) a její rozvíjení bude však i v budoucnosti doprovázet hlásání evangelia a slavení liturgie, neboť na těchto třech základních projevech stojí křesťanská církev v každé době.
Aktuální oblastí přítomnosti ve vztahu k budoucnosti je ekologie. V této existenciální společné problematice lidstva 21. století, týkající se budoucnosti, se dotýkáme tajemství a řádu přírody a kosmu jako Božího stvoření v univerzálním horizontu našeho lidství. Křesťanství má upozorňovat na zázrak stvoření, představovat a uskutečňovat skromnější životní styl a být v každé době nositelem naděje, která se vztahuje k Bohem otevřené a připravené budoucnosti.
Tomáš Butta
Český zápas 17/2024 z 28. 4. 2024
