WebArchiv - archiv českého webu

Ga 2,20 Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus

16.06.2019

Kázání při bohoslužbě se vzpomínkou na bratra faráře Rudolfa Němce v Řevnicích - 16. 6. 2019 

Sestry a bratři,

při této bohoslužbě chceme připomenout osobnost a službu bratra faráře Rudolfa Němce. Rozloučení s ním se konalo v květnu v kostele Jana Křtitele na Prádle na Malé Straně v Praze. Patřil k nejstarším žijícím duchovním naší církve, neboť se narodil v roce 1922. Zde  v této náboženské obci v Řevnicích vykonával službu faráře v letech 1953 až 1999. Nastoupil sem již jako zkušený farář, který si mohl prověřit své povolání Bohem, znalosti získané studiem a schopnosti v severních Čechách v Liberci, v Mostě a Litvínově. Zde v této náboženské obci věnoval svoji pastorační péči v průběhu uplynulých let mnohým. Jeho duchovenské povolání bylo spojeno s touto krajinou Českého krasu nedaleko od hradu Karlštejn a od Skalky s kostelíkem Máří Magdalény. Setkal jsem se s ním poprvé před řadou let, kdy jsem nastupoval na studium na bohoslovecké fakultě. Byl jsem tenkrát na výletě v Táboře a v neděli jsem se v místním sboru účastnil bohoslužby. Ve stejný den se konal zájezd do Tábora řevnické náboženské obce a on byl v tomto táborském sboru se členy z Řevnic na nedělní bohoslužbě také. Bratr farář Rudolf měl kontakty s řadou křesťanů z různých zemí. Zejména udržoval vztahy s německými evangelíky. Na bohoslovecké fakultě učil také jako lektor němčinu. Ještě si vybavuji jedno setkání s ním zde v Řevnicích. Jeli jsme sem na víkend s několika studenty z fakulty, když jsem působil jako spirituál, a on nám zde poskytl zázemí. Bylo to 28. až 29. 5. v roce 1994, kdy se zde toto setkání se studenty konalo – týden po svatodušních svátcích. Myslím, že jsem s ním tehdy zde konal společně bohoslužbu – právě v neděli po svatodušních svátcích.

Dnes je také neděle po svátcích Seslání Ducha svatého. V tradici církve je nazývána tato neděle jako svátek Boží Trojice. Pro tuto bohoslužbu jsem zvolil biblické čtení z epištoly a z evangelia pro neděli po svatodušních svátcích. Zaměříme se na svědectví z listu apoštola Pavla Galatským, a to konkrétně na 2. kapitolu verš 20, kde zaznívá výpověď a vyznání apoštola Pavla: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus.“

Nám jsou tato slova důvěrně známá a byla jistě známá i bratru faráři Rudolfovi. Zaznívají totiž v Liturgii podle dr. Karla Farského, kterou bratr Rudolf jako kněz Církve československé husitské nespočetněkrát slavil a konal. V naší liturgii je však toto zvolání v množném čísle: „Nežijeme již my, ale žije v nás Kristus“. Můžeme říci, že tato slova míří k nejhlubšímu tajemství a nejsilnějšímu až mystickému bodu naší Liturgie. Výrok zaznívá po přijetí svátosti večeře Páně věřícím společenstvím, které takto proklamuje setkání s Kristem a jeho proměňující láskou.

V naší liturgii jsou jistě mnohá důležitá místa a chvíle, kdy například vyznáváme, že Kristus je mezi námi a že je s námi a bude povždy. Ale to, že Kristus v nás žije, je opravdu velmi silné slovo. První, kdo tuto skutečnost tak úzkého a niterního spojení s Kristem zakusil a vyznal, byl apoštol Pavel.

Podle apoštola Pavla je tím rozhodujícím pro křesťanství osobní vztah víry ke Kristu. Pavel zakusil ve svém životě oslovení živým Kristem. Rozešel se s židovstvím, ve kterém je podstatná poslušnost Zákona. Člověk se má stát spravedlivým, když se řídí Božím zákonem. To je jistě správné, usilovat o spravedlnost, ale nikdy se k ní tímto způsobem nedojde, nemáme-li osobní vztah ke Kristu. Víra v Krista a láska k němu nás činí skutečně spravedlivými či ospravedlněnými před Bohem. Když umenšujeme své já, a dáváme tak větší prostor Ježíšovi. Pavel tuto skutečnost prožil, poznal a vyjádřil: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“. Máme umenšovat své já, a dát prostor Ježíšovi, aby se skrze nás projevoval. Ale můžeme skutečně říci, že skrze nás jedná Kristus? Že v nás žije? A to jak ve společenství církve, která má být jeho tělem, tak i v každém z nás osobně? Dr. Karel Farský v Liturgii z roku 1924 vyslovoval výpověď v jednotném čísle „Živ jsem já, už ne já, ale živ je ve mně Kristus“ (Zpěvník 1924, s. 208). Jen v hlubokém prožitku Boží lásky a poznání víry může naše lidské já ustoupit do pozadí a dát prostor Kristu.

Každé zaměstnání vyžaduje od člověka sebepřemáhání. Je to zvláštním způsobem nezbytné i v případě povolání duchovního. Duchovní se má stávat nástrojem a šiřitelem Kristovy lásky. To vyžaduje zkušenost setkání s Kristem a jeho láskou. Je hodně ale toho záporného lidského, co nás vztahuje od Boha, čím se vůbec Kristu nepodobáme – slovy a způsobem jednání, ačkoliv tolikrát jsme již vyznali, že v nás žije Kristus. Stále znovu a hlouběji můžeme v tajemství liturgie zakoušet to, co vyslovil apoštol Pavel. Jistě i on měl řadu chyb a nedokonalých vlastností, ale byl svoboden od sebe sama a měl osobní vztah ke Kristu. Nemusel si zakládat na vlastní dokonalosti a spravedlnosti, protože tím důležitým je Kristus, který vydal sám sebe za nás na kříži (Ga 2,20). Dal za nás sám sebe.

Vyznání apoštola Pavla má pokračování: „ …A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ S tímto vyznáním konal svoji službu bratr farář Rudolf. Kéž toto Pavlovo vyznání je i naším vyznáním pravého a věčného života, který můžeme nezaslouženě přijímat z Krista při svátostném stolování s ním.

Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 12.09.2019 03:26 zobrazeno: 38x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus