WebArchiv - archiv českého webu

Paul Keenan: Na cestách duše

Paul Keenan, autor knihy Na cestách duše, která nedávno vyšla v nakladatelství Portál, rozvádí své úvahy o produchovnělém životě a o tom, že objev vlastní duše znamená pro život člověka zásadní obrat. Autor vedl deset let pořad „As You Think“ pro newyorskou arcidiecézi s neformálními rozhovory o spiritualitě a inspiraci s řadou osobností. Na základě svých bohatých zkušeností ze života a kněžského působení ukázal, že život nikdy neztrácí svůj smysl a vždy nabízí víc, než by člověk čekal. Uvádíme ukázku ze čtvrté kapitoly „Tapiserie - když v útržcích života rozpoznáme vzor.“

Knihu najdete na pultech knihkupectví nebo můžete objednávat na: www.portal.cz

Ukázka:

Události našeho života nejsou pouhé náhody

Buddhisté říkají: „Když je žák připravený, učitel se objeví.“ Vhled, že jednotlivé životní události nejsou pouhé náhody, se vynoří, když jsme připraveni svým vnímáním rozpoznat tapiserii svého života. Do té doby možná říkáme, že máme štěstí nebo smůlu, a na ty, kdo říkají, že se věci v životě nedějí pouhou náhodou, se nejspíš blahosklonně usmíváme. Obecně trvá nějaký čas, než člověk dokáže nahlédnout, že se události dějí podle určitých vzorců, které můžeme změnit, budeme-li si to přát.

Všemi těmito otázkami jsem se začal vážně zaobírat, až když jsem byl dávno dospělý. Poté, co jsem mnoho času věnoval studiu náboženství a prošel psychoterapií. Rozhodně jsem byl důkladně obeznámený s událostmi ze své minulosti. Jedna z nejzvláštnějších věcí, ke které jsem dospěl, je, že studium náboženství ani jeho praktikování nevylučují, aby měl člověk nezralé postoje a žalostně nepřiměřené představy o životě. Náboženství může člověku pomoci dospět k poznání, avšak zbožnost není zárukou toho, že se to skutečně stane. S terapií je to zrovna tak. Člověk díky ní může poznat hluboko uložené zážitky ze své minulosti, ale terapie jej může zanechat ve stavu, kdy se cítí jako jejich oběť.

Myšlenkou, že život není čistě náhodný, jsem se poprvé začal vážně zaobírat, když jsem asi třetím rokem moderoval pořad „Jak myslíte“. Měl jsem tenkrát za sebou rozhovory s Waynem Dyerem, Marianne Williamsonovou a Thomasem Moorem a přečetl spoustu duchovní literatury té doby. Jednou odpoledne jsem takhle vyrazil z fary do rozhlasu a cestou potkal farníka, o němž jsem věděl, že má vážné osobní problémy, a kterého jsem už delší dobu neviděl. Nesmírně mě tenkrát zarazilo, že jsem potkal někoho, o kom jsem právě přemýšlel. Popovídali jsme si a já pokračoval do rádia, abych tam natočil rozhovor s jedním spisovatelem. Během tohoto interview jsem si s úžasem uvědomil, že sotva jsem prožil toto „náhodné setkání“, mluvím s Jamesem a Salle Redfieldovými o knize Celestinské proroctví, jejíž ústřední myšlenkou je, že žádné náhody neexistují!

Tento prožitek mě dovedl k objevu, že můj život je tapiserie, nikoli hromada nesešitých nití naházených do košíku. Nyní vidím, že všechno – má láska k rozhlasu a touha stát se knězem, léta depresí a zábran, má nemoc a nečekané uzdravení, cesta směřující k rozhlasu a ke kněžství – vytváří vzor. To všechno bylo součástí celkového záměru. To je to, na co Terry přišla ve svém životě; a tento objev – stejně jako tomu bylo u mě – jí dal svobodu vytvořit a přijmout zcela novou identitu a vidět svět v jiné dimenzi.

Chvíle vytvářející v souhrnu váš život, dokonce i ty bolestné, jsou vašimi učiteli a průvodci

Ronovi bylo něco málo přes padesát, když za mnou přišel. Potýkal se s problémem sebeúcty a dospěl k pochybnostem, jestli je ve světě vůbec nějak užitečný. „Nikdy nezapomenu na to, jak mi táta řekl, že jsem k ničemu,“ vzpomínal. „Bylo mi osm nebo devět. Už si přesně nepamatuji, co ten incident tenkrát vyvolalo, ale vidím, jak nade mnou táta stojí a zlostně říká: Mladý muži, už je na čase, abys začal do rodiny něčím přispívat. Pořád chceš jenom brát, brát, brát. Nikdy nemyslíš na nikoho jiného než na sebe. Když o tom teď přemýšlím, připadá mi dost divné, říct něco takového osmiletému klukovi, ale tenkrát jsem to samozřejmě vnímal jinak. Věřil jsem mu. Uvěřil jsem, že své rodině vůbec nijak neprospívám.“

Už to bylo špatné. Jenže celé se to zhoršilo další událostí, která se stala nedávno a paradoxně se podobala tomu, co se Ronovi přihodilo v dětství.

„Měl jsem pocit, že se stal zázrak, když jsem dostal tuhle práci,“ vykládal Ron. „Před tím jsem byl asi rok nemocný a nemohl jsem pracovat. Ta práce pro mě znamenala všechno, měl jsem konečně pocit, že dělám něco důležitého.

Asi před třemi týdny přišel z ústředí na návštěvu jeden z viceprezidentů. Příjemně jsme si spolu popovídali, vypadalo to, že je s mou prací spokojený. Dovedete si představit, jaký to byl pro mě šok, když mi od něj dneska přišel dopis, ve kterém stojí, že společnosti beru víc, než kolik jí dávám, a to prý nemohou tolerovat. Jsem z toho úplně zdrcený. Strašně se zlobím. Nejradši bych jim od plic řekl, co si s tím místem můžou udělat.“ Pod bolestí a zklamáním leží to, po čem Ron skutečně touží – není to jiná práce, ale pocit pokoje, v tomto případě pocit, že skutečně něčím přispívá. Vše usnadnilo, že sám dokázal nahlédnout podobnost mezi touto událostí a svým zážitkem z dětství. Proto pro něj bylo jednodušší postavit se k té skutečně podstatné otázce čelem: jaký vzor hodlám utkat z těchto vláken? Chci vytvořit tapiserii, v níž se stanu poraženou obětí těch, kteří jsou mocnější než já a kteří mě nedoceňují? Nebo raději utkám vzor, který mi přinese pokoj a uspokojení, po nichž skutečně toužím? Kdyby se rozhodl pro to první, nejspíš by dal rozzlobeně výpověď nebo by tiše trucoval. Pokud by udělal to druhé, možná by získal ředitele na svou stranu nebo by si mohl tvrdě stát za svým a učinit taková opatření, která by jeho přínos pro firmu zviditelnila. Nebo by mohl udělat obojí a zároveň si hledat novou práci.

Jeho rozhodnutí bude každopádně záležet na tom, zda si uvědomí, že události jeho života v sobě nesou smysl, a nakolik tento smysl zhodnotí pozitivně či negativně. Ron poznal, jak je důležité, aby se událostmi svého života nechal poučovat a vést, nikoli aby na ně jen reagoval. (s. 81 - 83)

Přebal knihy v příloze.

Přílohy:

jpgPřebal knihy



Václav Drašnar publikováno: 11.08.2016 10:34 zobrazeno: 672x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus