WebArchiv - archiv českého webu

Úvahy o občanské a náboženské svobodě k 30. výročí roku 1989

Článek do ČZ

Listopad roku 1989 přinesl radikální proměnu atmosféry české a slovenské společnosti. V těchto proměnách byla nastoupena cesta k svobodnému a demokratickému uspořádání našeho státu ve sjednocující se Evropě. Tomu však předcházela řada skutečností a souvislostí mezinárodní a světové politiky, ale i statečných občanských iniciativ.   


Proměny ve světě, Evropě a v české společnosti

Svět v 80. letech 20. století byl rozdělen na Západ a Východ a stále více se stupňovalo napětí v rámci probíhající studené války mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem, jehož ideologie vycházela z komunismu. Ke změnám a uvolňování napětí začalo docházet, když se stal v Sovětském svazu generálním tajemníkem Michail Gorbačov. Vystoupil uvnitř samotné komunistické strany s překvapivě jednoznačnou kritikou stalinismu a jeho praktik. Blízkost hrozícího světového jaderného konfliktu jako vyústění studené války mezi Východem a Západem vedla Gorbačova ke změně politického smýšlení a jednání. Zdůrazňoval potřebu všelidské odpovědnosti, nemá-li svět upadnout do zkázy. Gorbačovovy snahy reformovat sovětský blok však v důsledcích vedly k jeho rozpadu. Tomuto rozpadu napomohla a uspíšila jej skutečnost, že v zemích východní Evropy začalo docházet k demokratickým revolucím, jako tomu bylo v Polsku, východním Německu i Československu. 

Významným mezníkem pro cestu k náboženské, ale i občanské a politické svobodě v našem prostoru se stalo již v roce 1978 zvolení Jana Pavla II. papežem, který byl polské národnosti a který tak propojoval Evropu se světem za železnou oponou.

V našem prostředí pro život ve svobodě a dodržování lidských práv v době normalizace a totality se angažovala významným způsobem Charta 77, která byla vystavena sledování Státní bezpečností a represím. Jejími prvními mluvčími byli filozof prof. Jan Patočka, historik a bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek a dramatik Václav Havel, pozdější prezident našeho státu. Charta 77 se vyjadřovala hned v roce 1977 také k náboženským právům a svobodě v tehdejším Československu. V roce 1988 například podpořila i probíhající petiční akci za náboženskou svobodu. 

Život v prostředí s omezováním svobody

Marxistická definice svobody jako dané nutnosti znamenala v jejím praktickém uskutečňování omezování svobody a práv člověka i společnosti. Toto omezování svobody člověka před rokem 1989 se projevovalo mnohými způsoby, například tím, že zemi obklopovaly neprostupné hranice a lidé nemohli svobodně cestovat ani do sousedních evropských zemí. Zákaz cestování do západních států znamenal paradoxně ještě větší obdiv k svobodně se rozvíjející kapitalistické společnosti. Ti, kteří se dostali na Západ, s překvapením zjišťovali, jakou netušenou nabídku a velké možnosti poskytuje tolik ideologicky kritizovaný a odsuzovaný systém, zatímco v socialismu byl nedostatek i některých základních výrobků a produktů a jejich obstarávání se neobešlo bez protekce a korupce. 

Jedním z charakteristických znaků života v totalitním státě bylo také potlačování náboženské svobody, které vynikne ve srovnání s obdobím Masarykovy první republiky. V oblasti náboženského a církevního života existoval striktně vymezený prostor svobody určovaný zákony z 50. let 20. století o postavení církve jako závislé na státě po stránce hospodářské i z hlediska udělování souhlasů k její činnosti a k personálnímu zajištění v konkrétních případech. 

Od církve a zejména od těch, kteří stáli tehdy v jejím čele, se očekávalo, že budou mít kladný vztah k socialismu. Tento kladný vztah se měl projevovat zejména v angažovanosti v tzv. mírové práci. Ve skutečnosti se jednalo o jednostrannou podporu režimu a státu a jeho politiky v rámci sovětského bloku.  Tato situace je o to více smutná, neboť úsilí o mír je jedním z důležitých a cenných úkolů křesťanů a církve v každé době.

Církevní představitelé té doby se často snažili v diplomatických jednáních zachránit a uhájit alespoň část prostoru pro působení církve, ale někdy i za cenu ústupků režimu podle zásady „lepší kompromis než neplodný princip“.  V některých případech ale kompromis může vést až ke ztrátě a zřeknutí se etických hodnot a zásad. Jakkoliv je potřebné a správné zabývat se detailněji a hlouběji obdobím církve v totalitním režimu před rokem 1989, rozpoznávat ryzí křesťanské a statečné morální postoje nebo jejich opak, poslední soudy však je přece jen nutné ponechat Bohu. 

Nenásilí cestou ke svobodě a demokracii

Heslo spojené s listopadem 1989 „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“, znějící v projevech Václava Havla i častokrát napsané a otiskované, odkazuje na prvorepublikovou standartu s husitským heslem „pravda vítězí“, ale i na Patočkovo pojetí „žít v pravdě“, jako aktivní odmítnutí života ve lži a přetvářce. Heslo však také znamená Havlův program nenásilí, jak upozorňuje filozof Daniel Kroupa: „Havlův výrok, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, který vytržený z kontextu může znít poněkud kýčovitě, ve chvíli, kdy byl pronesen, měl význam apelu k nenásilí.“  

V listopadu 1989 se po počáteční váhavosti a obavách vzedmul přece jen silný otevřený vzdor české společnosti proti totalitní moci. Co bylo současně cenné, že tento odpor a tyto změny v roce 1989 probíhaly nenásilnou formou. Byla to cesta rozhodného vzdoru, ale ne cesta násilí. Tento nenásilný charakter je vyjádřen obrazy „květiny proti obuškům“ i samotným označením „sametová revoluce“. Tato skutečnost ukazuje na živou přítomnost humanitních postojů a hodnot, blízkých Ježíšovi a křesťanství, které se projevily jak v roce 1918, tak i před třiceti lety v roce 1989.


Tomáš Butta

patriarcha




Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 07.11.2019 11:51 zobrazeno: 7x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus