O jednom podzimním odpoledni jsem šel po mostě Legií směrem k Újezdu. Kolem kráčelo jen několik chodců – kdo nemusel, zůstal raději v teple. V duchu jsem si opakoval verše švýcarské autorky Siljy Walterové: „Někdo musí bdít dole u mostu, aby hlásil tvůj příchod, Pane, ty přece přijdeš uprostřed noci. Bdít – to je naše služba, bdít.“
Vrátila se zima. Po zledovatělém sněhu lezu do kopečku k ruinám kostela. Nebe je nízko, padající vločky se sotva proletí povětřím a splynou se zemí. Cesta vločky je krátká. A cesta člověka? Než jsem dolezl k bráně kostela, zdálo se mi, že se mezitím ozvěna mého dechu rozšířila vesmírem na světelné roky daleko.
Skutečný šabat znamená sobotní spočinutí od každodenní rutiny. „Tech-šabat“ znamená den digitálního odpočinku neboli den bez používání technologií s obrazovkami: smartphonů, osobních počítačů, tabletů a televize.
Jedno z posledních děl Jana Blahoslava (1523-1571) nese název Vitia concionatorum, to jest Vady kazatelův (1570). V tomto nepříliš rozsáhlém spise vydal počet ze svých odborných znalostí z gramatiky, rétoriky, frazeologie a osobních celoživotních zkušeností se schopnostmi a povahovými rysy nejrůznějších kazatelských typů.
Na pomníku Jana Blahoslava v Přerově od umělce Františka Bílka nás upoutá na první pohled „kniha v rukou“. Touto knihou je Bible – Písmo svaté, které je středem celého pomníku. V tomto gestu předání Knihy knih je shrnut a obsažen celý zásadní a nadčasový odkaz Jednoty bratrské pro náš národ.
Církev československá od svého vzniku v roce 1920 pojmenovávala často své chrámy, sbory a modlitebny po velkých osobnostech české reformace. Předně to byl Jan Hus, jehož jméno dostal jako první chrám Mistra Jana Husa v Uherském Brodě otevřený už v prosinci 1920.
