Čteme-li Skutky apoštolů, které pokrývají zhruba třicet let života první křesťanské generace, nenajdeme v nich o společném slavení Vánoc zmínky.
Popsány jsou zvláště Pavlovy návštěvy velkoměst tehdejšího světa a dramatické příběhy z misijních cest. Ze Skutků 15 víme, že významná setkání apoštolských autorit se dějí ve chvíli, kdy je nutné ustanovit zásady přijetí nežidů do církve, nebo v době, kdy Pavel navštívil v Jeruzalémě Jakuba a musel řešit nepatřičné obvinění z rezignace na židovství (Sk 21). V církvi byli kolem roku 49 stále přítomni bratři farizeové (Sk 15,5) a v Jeruzalémě se obraceli k ježíšovskému hnutí, vedenému Ježíšovým bratrem Jakubem, „nadšení zastánci Zákona“ (Sk 21,20). Církev se scházela za účelem lámání chleba (Sk 20,7), za účelem modliteb, chválení i uzdravování (Sk 5,12-16), za účelem slyšení řeči apoštola, kdy přicházeli i židé (Sk 9,29), za účelem péče o potřebné a k volbě jáhnů (Sk 6,11-7), ale specifické svátky křesťanů se budou teprve formovat, jakož i autoritativní texty.
Vše má kontext spontaneity, zásady života stanovoval apoštol a kontext judaismu byl zřetelný i mezi nežidy, o čemž je nutné diskutovat zvláště ve věci pokrmů a způsobu života (viz Pavlovy listy). Veškeré dění mělo hlubokou sociální dimenzi, kontext patronátu, očekávání Kristova příchodu a ochoty vytvářet nové náboženské i sociální struktury, jež se odvíjejí od eschatologických událostí ukřižování a vzkříšení.
Církev v té době nevlastnila oficiální prostory k setkávání a nebyla ani povolená římskými úřady. Veškeré dění bylo rizikové a platila zásada, že křesťané navzájem představují „údy jeden druhého“. Přesto bohatší vrstva otevírala své domácnosti pro setkávání s bratry a sestrami v Kristu. Lidé se vzájemně o sebe skutečně starali a zabývali se praktickou pomocí jeden druhému. Křesťané nebyli sami. Měli Krista i patronát bratří. Pro křesťanství stálo za to žít i zemřít. Víra v Krista vzkříšeného spojovala a byla to spolehlivá identita.
To samozřejmě neznamená, že byli křesťané ve svém okolí oblíbení a počty mučedníků ukazují, že měli četné odpůrce. Pokusy je vyhladit se objevují ještě kolem roku 249 za Déciova pronásledování a těžko bylo i za Diocletiana a Galeria. Kult Ježíše se ale nedal zastavit a nahrazoval i oblíbeného Asklépia. Ježíše Krista nevytlačil ani Apollónius z Tyany a císař Alexander Severus měl již ve své kapli kromě bohů římských i obraz Krista. Právě za jeho vlády (mezi léty 222-235) začali křesťané stavět své bohoslužebné budovy.
Náboženské přesvědčení mělo silný vliv na podobu institucí a společnost se stávala víc a víc křesťanská. Řada menších měst a vesnic zůstávala mimo hlavní proud, ale staré aristokratické rody už měly nezřídka ve svých řadách křesťany a s nimi nově se usazující zvyky a tradice. Tomu odpovídaly také ekonomické zájmy, neboť i v ekonomické rovině se lidé spojovali na základě identit a vlastností vážících je navzájem. Takovým prvkem byla společná víra a nemateriální cíle, které vytvářely neviditelná pouta, jež propojovaly členy komunit i v mimocírkevních aktivitách.
Kolektivní mysl budovaná společnými hodnotami vytvářela kolektivní paměť, jež měla své prostorové lokalizace. Vzpomínání na apoštola a připomínání Krista na konkrétních místech ve stanoveném čase tvořilo konkrétní společenstva utvrzená křtem a slavením Večeře Páně, jakož i společnými závazky, jež prohlubovaly vazby v komunitě. Otrok, který byl redukován na činnost, kterou zastával, mohl v křesťanských komunitách nacházet smysl existence a být člověkem, ne věcí. Křesťanství dávalo smysluplnou přítomnost i budoucnost. Ač se každá skupina rozpadá a opětovným setkáním opět sceluje, má motivaci se setkat, uchovávané vzpomínky i vize propojit, což vede k propojení minulosti s přítomností a zamezuje strachu z budoucnosti.
Cíl není jen v dějinách, překračuje je, je dokonce za horizontem života, ale život naplňuje už tady díky Kristu. To vše udržují svátky, liturgie, svátosti, kázání i vzájemná pomoc. Významné osobnosti komunit jsou legendarizovány a vzpomíná se na dobré, které pro společnou věc vykonaly. Při společném vzpomínání nejde toliko o historii událostí, jde o propojení světů vnitřních motivací, budoucího cíle, vnímání sociálního času a pojištění identity. Pamětníci otevírají minulost, ale jinak než texty. Vzpomínky se pravidelně tříbí a vztahují se nejen k lidem, ale i místům, která získávají zvláštní status, což se týká i času. Vše je záležitostí soustavného procesu, v němž jsou svátky nezastupitelné. Jsou to dny radosti, dny naděje i společné identity, jakož i dny lidí a vzpomínek na konkrétním místě a mají se tak slavit i Vánoce.
Jiří Lukeš
Ilustrace: Symbolická freska Dvanáct apoštolů v kostele Chiesa di San Dalmazzo od Enrico Reffo z r. 1914
