(ČZ 5/2025) Na neděli 2. února letos připadá svátek Uvedení Páně do chrámu, lidově označovaný jako Hromnice.

Z dětských vzpomínek na návštěvy u tatínkových rodičů mi v paměti utkvělo, jak babička zapalovala při bouřkách na ochranu před hromy a blesky vysokou svíčku, kterou někdy stavěla přímo do okna. Zvyk žehnání těchto svící, hromniček, v kostele 2. února se udržel dodnes, stejně jako povědomí nejrůznějších pranostik svázaných s tímto datem, především výhled blížících se světlých jarních dnů: astronomicky je totiž 2. únor středem mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností.

Světlo měla zcela jistě babička spojené, tak jako její předkové, s pocitem bezpečí, dobra, tepla, ochrany, života samého, čehož opakem byly temnoty.

Světlo bylo od pradávna vnímáno jako Boží požehnání – koneckonců On sám byl jeho původcem a tvůrcem, vždyť dle Písma vzniklo jeho slovem „jehí ór – budiž světlo!“. Bibličtí autoři popisují i to, jak prostor chrámu osvětlovaly paprsky sedmiramenného svícnu, symbolicky ozařovaly, a tak i chránily celý svět. A zde se dostávám k tomu, co bych ráda ve své úvaze připomněla, totiž že základ svátku Uvedení Páně do chrámu, v němž se tak jako v mnohých jiných svátcích proplétají lidové, namnoze předkřesťanské zvyky s křesťanskou tradici, je vlastně židovský. Tento zvláštní „svátek světel“ nás přenáší v čase zpět k vánoční události. Není to paradox?

V době, kdy nás běh života posunul více než o tu pověstnou hodinu dále, kdy za šedivých zimních dnů plných neveselých zpráv o dění všude kolem svět jen stěží vzpomene na radost Vánoc, nám církev dává šanci se do Jeruzaléma s maličkým Ježíšem a jeho rodiči opět podívat. I Lukášovo vyprávění je plné radosti – rodičů ze zdravého dítěte, z toho, že mohou dostát svým povinnostem k Bohu, a zvláště radosti dvou starých lidí, kteří, stejně jako mágové z východu, tuší mnoho o zázračném spásném poslání dítěte.

VĚRNI TÓŘE
Historický kontext připomíná událost z Lukášova evangelia (2,22-38), kdy Ježíšovi rodiče přišli do chrámu, aby splnili, co žádal židovský zákon, totiž rituální očištění ženy po porodu a symbolické vykoupení, odevzdání prvorozeného syna Bohu. Ačkoli se badatelé pozastavují nad tím, nakolik tento popis odráží tehdejší skutečnou praxi, zdali se autor „nedopustil“ spojení více odlišných obřadů, myslím, že si v této nevědecké úvaze můžeme dovolit věc zjednodušit a zaměřit se na zmíněné dva rituály.

Očištění ženy po porodu (Lev 12,6-8)
Žena byla po porodu chlapce považována čtyřicet dní za nečistou. Po uplynutí této doby měla přinést do chrámu ročního beránka jako oběť zápalnou a holoubě nebo hrdličku jako „oběť za hřích“; v případě, že šlo o chudší pár, tak jako v případě Marie a Josefa, dvě hrdličky nebo pár holoubat. Kněz vykonal smírčí obřad a žena byla od této chvíle opět čistá, mohla vstoupit do chrámu či synagogy a účastnit se bohoslužby.

Druhý obřad, který v textu nalézáme, souvisí s vyprávěním o vyjití židů z Egypta, s Exodem.
Odevzdání prvorozených mužského rodu bylo vzpomínkou a vyjádřením díků za záchranu při poslední, desáté ráně, kdy izraelští chlapci byli na rozdíl od těch egyptských zachráněni, ušetřeni, díky pomazání jejich veřejí krví beránka.

Vykoupení krví beránka mělo navždy připomínat symbolické darování všeho prvorozeného Bohu.

Jemu ostatně vše patřilo – tak jak to věděl již Ábel, který Bohu přinesl to nejlepší ze svého stáda, oběť ze svých prvorozených ovcí (na rozdíl od Kaina, jenž přinesl ze svého nadbytku, což Hospodina příliš „ne-ohromilo“). Vše, co máme, pochází od Boha, jak jsme zmínili i v souvislosti se světlem. Také Mariin a Josefův prvorozený, přinesený do chrámu rodiči, Bohu už dávno náležel. Potvrdila to i reakce prorokyně Anny a starého moudrého Simeona, jenž v dítěti poznal spásu pro celý svět a nazval ho ‚světlem k osvícení národů'. V chvalozpěvu, který patří k těm nejkrásnějším v Novém zákoně.

Nyní propouštíš v pokoji
svého služebníka, Pane,
podle svého slova,
neboť mé oči viděly
tvé spasení,
které jsi připravil
přede všemi národy
- světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.

Setkání s Annou a Simeonem dalo mimochodem svátku jeho první, dnes již méně užívaný název Hypapante - Ὑπαπαντή – řecky setkání.

JERUZALÉMSKÝ CHRÁM
Lukáš tedy líčí Ježíše a Marii jako židovský pár dbalý povinností zákona a ukazuje také důležitou roli chrámu v náboženském životě. Ježíše sem rodiče znovu přivedou, až mu bude dvanáct let – tehdy zde bude diskutovat s náboženskými autoritami o Písmu a ohromí je svými znalostmi.

Ježíš se vrátí do chrámu, až přijede do Jeruzaléma těsně před svým ukřižováním, a chrám bude i nadále ústředním bodem pro učedníky po jeho nanebevstoupení.

Uvědomme si ale, že v době, kdy Lukáš psal svůj text, ležel chrám už v troskách – zničený možná dvě generace předtím. Simeon mluví o svých očích, které viděly spásu, ale takové naděje se musely jevit v době vzniku textu, vzhledem k tomu, co lidé za Římanů prožívali, tak vzdálené! Není divu, že Lukáš dodává pasáže, které znepokojují svou syrovostí; už s malým chlapečkem v náruči předvídá bolest nejen jeho cesty.

SYMBOLIKA SVĚTLA
Koneckonců nadcházející doba postní již také dává tušit, co bude následovat. Začínáme hledět kupředu do temnoty postní doby, Velkého pátku a kříže. Ano, samozřejmě také vzkříšení. Tma nezvítězí. Tak jako o Vánocích víme, že temnota byla rozptýlena pravým světlem, které přišlo na svět (J 1,9). „Světlo svítí ve tmě, a tma je nepřemáhá“ (Jan 1,5).

Světlo není jen v Ježíši, je i v nás. Mělo by být. Někdy to znamená říkat lidem o tom, co pro nás Ježíš udělal. Někdy to znamená sloužit jim, jindy zase jen být tu pro ně, aby věděli, že ve tmě nejsou sami...

Jemu ostatně vše patřilo – tak jak to věděl již Ábel, který Bohu přinesl to nejlepší ze svého stáda, oběť ze svých prvorozených ovcí (na rozdíl od Kaina, jenž přinesl ze svého nadbytku, což Hospodina příliš „neohromilo“). Vše, co máme, pochází od Boha, jak jsme zmínili i v souvislosti se světlem. Také Mariin a Josefův prvorozený, přinesený do chrámu rodiči, Bohu už dávno náležel. Potvrdila to i reakce prorokyně Anny a starého moudrého Simeona, jenž v dítěti poznal spásu pro celý svět a nazval ho ‚světlem k osvícení národů'. V chvalozpěvu, který patří k těm nejkrásnějším v Novém zákoně.

Klára Matoušová

Foto: Ćlověk a víra, Irena Grimová

Český zápas 5/2025 z 2. 2. 2025

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše