(ČZ 52/2024) Opět se nacházíme v roční době, kdy si křesťanský svět připomíná narození Mesiáše.
Ač máme v kalendáři přesné datum a 25. prosince slavíme „Boží hod vánoční“, den ani rok, kdy se Ježíš Nazaretský narodil, neznáme. Ježíšovo narození nám přibližují evangelisté Matouš a Lukáš, avšak oba popisy, v nichž pisatelé nabízejí velké scény podle svých preferencí, nestaví na historicitě, ale na souvislostech se starozákonními texty, typologii postav a srozumitelnosti pro své čtenáře.
Určitě platí, že upřednostnění teologické perspektivy před historickou automaticky neznamená, že události jsou zcela ahistorické.
Události se odehrály za krále Heroda Velikého (37 - 4 př. n. l.) a císaře Augusta (27 př. n. l. - 14 n. l.) a velikost scény dotváří cesta do Egypta, narození Jana Křtitele, klanění mudrců z východu či zjevení andělů. Oba popisy zmiňují narození z panny a oba kladou důraz na Ježíšův davidovský původ, ač je každý rodokmen zpracován jinak a plní také jinou funkci. Motiv narození z panny je znám i z židovských zdrojů a není tedy toliko křesťanským specifikem. Tyto popisy mají své milieu jednak v helenizovaných spisech alexandrijského Židovstva, ale i v kněžskoapokalyptických kruzích. Filón Alexandrijský (asi 20 př. n. l. - 50 n. l.) píše ve spise De Cherubim, 40-51 o významných a ctnostných mužích, že nepřebývají s ženami v tělesném spojení a jejich ženy jsou ztělesněním ctností, což se týkalo Sáry, Rebeky, Ley i Sipory. Filón ve výkladu ctností těchto žen alegorizuje a podotýká, že ctnosti nemohou být znesvěceny smrtelným člověkem. Rebeka dle Filóna počala z Boha, neboť za ni Izák Boha prosil. Také lůno Ley otevřel Hospodin, avšak potomka porodila Jákobovi. Podobně to bylo i se Siporou, která zjistila, že je těhotná, avšak nikoli ze smrtelného muže.
Představa narození potomka bez přispění muže byla tedy v helenizovaném židovství známa a byla ovlivněna platónskou filosofií. V tomto myšlenkovém proudu byly ctnosti a tělesné žádosti neslučitelné, což známe také z velkých apokryfních skutků apoštolů z konce druhého a počátku třetího století, kde je však vlivů na takové počínání více. Další podobné úvahy nalezneme v židovských pseudepigrafech a početí bez muže se objevuje i v původu Melchisedeka, o němž hovoří staroslověnská kniha Henochova (23,22-24.37). V listu Židům 7,3 je pak Melchisedech, kněz nejvyššího Boha, bez otce a bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. O zplození Mesiáše Bohem pak hovoří kumránský svitek 1QSa II,11.
Věroučné texty židovské i křesťanské tradice tedy poukazují na skutečnost, že Bůh zasahuje do dějin také přímo a v nesouladu s fyziologickými zákonitostmi, jedná-li se o postavy s nezastupitelným úkolem. Mesiáše, který je vzkříšen, nelze zařadit mezi malé mesiášské postavy rebelů a politických vůdců doby, ač by se mohlo jednat třeba o krále, jakým byl Hyrkán I.
Obsahem Vánoc tedy není pouhý odkaz na legendarizovanou historii. Vánoce jsou svátky, kdy si křesťané připomínají Boží zásah do dějin. Z Boha vzešel muž, který dává naději na život v Boží blízkosti všem tichým, všem, kteří pláčou, všem hladovějícím, trpícím a všem, kdo touží po spravedlnosti (Mt 5,2-10). Nejsou to svátky blahobytu, ale naděje – nejen osobní. V souladu s učením apoštola Pavla jsou to svátky všech, kdo chtějí umožnit Duchu, aby v nich přebýval, a mohli náležet Kristu Ježíši v každodennosti života (Ga 5,13-26).
Optikou teologie židovských i křesťanských Písem není důležité, co se přesně stalo, ale jak komunita události předávala, jak je zapsala, jak ji formovaly a formují, jak se společně vzpomíná, jak texty a společný prožitý sváteční čas budují identitu... Vánoce jsou také svátkem rodin a vzpomínání na všechny, kteří byli s námi a podle 1 K 15,23-26 snad opět budou.
Jiří Lukeš
Český zápas 52/2024 z 29. 12. 2024
