(ČZ 19/2024) Adela Frýdlová působí po boku svého manžela – faráře Davida jako kazatelka a pastorační asistentka v náboženské obci Praha – Vršovice. Jejich rodina patří co do počtu dětí mezi největší v CČSH, jelikož jsou rodiči osmi dětí.
Mimo výchovy dětí a duchovenské práce se však Adela věnuje i podnikání a výuce anglického jazyka. Teologii studovala v Praze a v Cambridge.
Adelo, bylo tolik dětí Váš životní sen?
Určitě nebyl, nikdy jsem nesnila o velké rodině, nevozila kočárky a netoužila stát se matkou. I v manželství jsem měla pořád pocit, že musím ještě dokončit spoustu projektů, než budu mít čas na děti. To jsem ještě netušila, že ty se nakonec stanou mým hlavním projektem. A kdyby mě manžel dva roky po svatbě, v mých 27 letech, nepřesvědčil, že už bychom mohli miminko mít, možná bych si ještě pořád myslela, že mám čas.
V dětství měli moji rodiče přátele se čtyřmi dětmi a mně to tehdy přišlo strašně moc. A tady jsem, s osmi – a to je na životě hezké, že nikdy nevíte, jakou roli vám Bůh určí. A pro tu roli vytvoří i podmínky a vy se v té roli nakonec najdete. Tolik dětí určitě mohu mít i díky všem okolnostem, které Bůh připravil a které mi to umožnily. Na prvním místě je to manžel, nechtěla bych být svobodnou matkou, a navíc do posledních čtyř dětí jsme vždycky jeden druhého přemluvili. Ale i fara, kde žijeme, porody, které nebyly takové, aby mě odradily, a určitě i psychická odolnost, i když té, mám dojem, poslední dobou kvapem ubývá. Jak se říká, život je jako bonboniéra a nikdy nevíš, jaký bonbon si vytáhneš – tak mě by v mládí nikdy nenapadlo, že to bude život s osmi dětmi, které od sebe dělí přesně dvacet let, na faře ve Vršovicích.
Bylo to plánované?
Všechny děti, ač se to asi v tom počtu nezdá, byly pečlivě plánované. Dokonce si vzpomínám, že třeba naše šesté miminko jsem dávala manželovi ke čtyřicátinám a vyšlo to na den přesně. Po sedmém miminku jsem nějak vnitřně cítila, že bychom se ještě měli pokusit o jedno. Bylo to něco jako Boží vnuknutí, teď už vím, že opravdu bylo, ale vnitřně jsem to tak prožívala už tehdy. Nebyl pro to jediný racionální důvod, bylo mi už 43 let, bez pomoci prarodičů, na časově velmi vytížené faře. Když to do mých 45 let nevyšlo, oznámili jsme dětem k jejich velké radosti, že s dětmi končíme, na znamení koupili kočku a skončili. Na počátku roku 2021, když mi lékař oznamoval, že jsem covid pozitivní, jsem si říkala: zažila jsem lepší pozitivity, ale to už mám za sebou. A za čtrnáct dní v rukou držela pozitivní těhotenský test, ve svých 47 letech, poprvé neplánovaně. A já musela udělat svůj coming out a říct dětem, že čekáme osmé. Žalm 139 a příběh starozákonní Sáry, to mě tehdy drželo nad vodou.
Jak je v takto početné rodině důležitá role otce a role matky?
Určitě stejně důležité. A důležitá je i jednota ve výchově, aby si partneři své výchovné postupy vzájemně nehejtili. Podle mě je jednou z nejnáročnějších věcí v roli matky to, že se člověk většinu času cítí jako trotl, protože se jeho děti chovají vždycky jinak, než by se očekávalo nebo než by si člověk přál. Jste-li bez dětí, tak si za svoje chování zodpovídáte a chováte se tak, jak uznáte za vhodné. Máte-li děti, nikdy nevíte, jak se zachovají, ale můžete předpokládat, že většinou přesně tak, jak nechcete. Čím víc mám dětí, tím méně radím druhým, říká můj manžel. A věřte, že já rad, jak vychovávat děti, vyslechla už nesčíslně, nejčastěji od rodičů jedináčků nebo bezdětných. Ale zase velká rodina vede člověka k určitému nadhledu, protože z pudu sebezáchovy prostě neřešíte kraviny.
A probíhá i vzájemná výchova sourozenců?
To je docela vtipné, že mě teď moje starší děti poučují o výchově mých mladších dětí. Že jsem příliš měkká, že to oni v jejich věku nemohli. Takže je člověk jako rodič neustále pod drobnohledem a z nějaké strany se na něj valí kritika. Ale alespoň mu příliš nenaroste ego.
Jak je těžké skloubit trávení volného času?
Takhle velká rodina vám zasáhne do úplně všeho, takže i do trávení volného času. Frýdlovi nejsou návštěva, to je nájezd. Ale je pravda, že mimo časů jídla u stolu, abychom se ve volném čase sešli jako rodina, už vyžaduje důkladné plánování. Teď 25. června máme s manželem oslavit stříbrnou svatbu a já už půl roku dopředu všem dětem co chvíli připomínám, aby si ten den vyhradily odpoledne volno. Tak uvidíme, snad nebude hrát Slávie.
Dá se při výchově tolika dětí i pracovat?
Nemáme žádné prarodiče ani nikoho na hlídání, takže je to buď já nebo manžel. Přesně jako v té dřevěné vyřezávané předpovědi počasí, kdy vyjde-li panenka, zajde panáček a obráceně. Čím víc toho teď manžel, když mu přibylo i divadlo, má, tím méně toho můžu mít já. Dřív to bývalo vyrovnanější. To jsem každé ráno učila angličtinu ve firmách, kolem desáté přišla a převzala děti. Ale tím, že žijeme na opravdu velké faře, kde se nejenom pořád – kulisy se někdy bourají až po půlnoci – něco děje, ale většinou se děje několik věcí najednou, je člověk toho všeho součástí. Třeba i tím, že se k nám domů chodí pravidelně stravovat divadelní technici. A máte-li uvařit deset nebo jedenáct porcí, to už máte jedno. Ale když se to sečte i se snídaní a svačinou, tak to těch cca 40 porcí denně dá. K tomu je ovšem ještě zapotřebí připočítat výrobu trdelníků, kterou provozujeme u nás před kostelem na podporu Vršovického divadla MANA, což je dalších několik desítek porcí v sezóně každý den od pondělí do pátku. Někdy už pro to množství ani nevím, co vařit.
Jaký je vztah dětí k víře?
Zajímavé je, že se u nás v rodině diskutuje téměř o všem, ale nikdy ne o nedělních bohoslužbách. V tom je velká rodina nespornou výhodou. Jak jdou odjakživa v neděli na bohoslužby všichni, tak by jednotlivci přišlo divné narušení běhu času zůstat doma sám. Takže pokud děti nejsou mimo domov, v neděli ráno se jde automaticky na bohoslužby – mnohdy ovšem pozdě a ti mladší z nich pak, podle toho, jak moc jsou hlučné, zase odcházejí. Snažíme se dětem ukázat, že víra je něco samozřejmého, součást života, Bůh jediným pevným bodem, slovy mé milované písně 156: „Když vše se mění, ty se neměníš…“, ale zároveň i milost, o niž by se měl člověk s druhými podělit.
Také jste se stala tváří projektu „Víra v barvách duhy“...
Člověk nikdy neví, do jaké role ho Bůh postaví a toto je jedna z nich. Už od mládí jsem hodně řešila, jak se pokusit změnit obraz církve v očích nevěřících lidí, jak jim přiblížit Krista. Že nakonec jednou z těchto cest bude projekt „Víra v barvách duhy“ našeho syna Tobiáše, by mě nikdy nenapadlo. Ale jsem za to moc ráda. Čím více se queer tématikou zabývám, tím více je mi zřejmé, jak obrovský dluh církev, a hlavně církev, vůči těmto lidem má. Tím nejdůležitějším, co v tomto můžeme udělat, je ukázat, že odmítavý postoj části církve není jediným křesťanským postojem. Nenechat si queer téma vzít konzervativními a evangelikálními kruhy.
Rozhovor vedl Ondřej Syrový
Foto archiv David Frýdl
Český zápas 19/2024 z 12. 5. 2024
