Anketa: Kam vedla vaše nejdelší poutní cesta a splnila Vaše očekávání?

(ČZ 32/2024) Ptali jsme se několika osobností na jejich názor na poutní cestu a jejich oblíbená poutní místa.

Sandra Silná, farářka CČSH v Brně:
Moje nejdelší poutní cesta neskončila, naopak stále ještě vede – asi nepřekvapivě – do Santiaga de Compostely. Začala jsem v roce 2007 ve Francii v Le Puy, a každý rok, 2007, 2008 a 2012, zatím celkem třikrát, ušla vždy cca 300 km, jak jen to volný čas umožnil. Ten poslední rok jsem šla už těhotná se synem Heřmanem.

Momentálně čekám, až budou oba synové větší a budu je moct aspoň na dva týdny v kuse svěřit do péče, pak navážu s poutí tam, kde jsem v roce 2012 ve Francii skončila. Kratší poutní cesty jsem podnikla i v ČR, přes Beskydy anebo Šumavou. Už dlouho si slibuji Jeseníky, v doprovodu mé věrné psice Londýny. Všechno ale momentálně řídí moji synové a pak také farářská služba, její nároky na čas v týdnu a o víkendech. Putovala jsem mnohokrát sama s batohem a vším potřebným (a mnohdy i zbytečným) na zádech, v tichu, pěšky, dlouhé desítky kilometrů. Je to očistné, léčivé, poučné. Nechat k sobě přijít … Boha, ostatní poutníky, překvapení cesty a cestou. Sdílené jídlo, zážitky, životní příběhy. Nepohodlí, bolest, hlad, puchýře, bolavá záda, bolavé nohy, vedro, chlad … i tohle jsou výzvy poutní cesty. Vystavit se nedostatku, ale také si zpřítomnit dary přítomného okamžiku, prožít vděčnost s málem a důvěru, třeba, že najdu přístřeší, zdroj vody, jídlo… Do té doby, než se zase budu moct odpoutat na delší čas, chodím denně alespoň deset tisíc kroků Brnem, anebo prostě tam, kde jsem. Mimochodem Tomáš Baťa doporučoval denně alespoň 30-ti minutovou procházku – na utříbení myšlenek, na dialog, setkání se sebou. Čím jsem starší, tím víc mu rozumím a ráda se jeho pravidel držím… nebo chytám? :)

Pavel Benda, cestovatel:
Jsem cestovatel a mohl bych vyprávět o spoustě zemí. O Indii, kterou jsem procestoval křížem krážem, o Velikonočním ostrově, jakožto o nejvzdálenější destinaci, o Svaté zemi s přesahem – tzn. včetně putování po Sinaji za beduíny či o Sýrii, zemi plné památek, biblických i dalších, ale přitom výrazně levnější než Izrael, a tedy i cestovatelsky vděčnější. Rozumějte Sýrii předválečnou, dnes už to asi bude všechno jinak.
Ale moje hlavní oblíbená destinace je jinde. Je to ve východní Africe. To je oblast, kde vznikl lidský druh. Kde máme svůj rodový původ, vy i já. Vlastně jsem se vrátil do země svých předků, domů. V Česku žijí lidé asi sto tisíc let, zatímco ve východní Africe pět miliónů let, tedy padesátkrát déle.

Ale východní Afrika je pořád ještě široký pojem. Mám na mysli konkrétní oblast v Etiopii, na dolním toku řeky Omo. Tento region je zvláštní tím, že zde stále žijí domorodé kmeny s archaickou kulturou. Jak říkají klasici: „svět, o kterém jste si mysleli, že už neexistuje“, či „svět, který skončil včera“.

Takových oblastí se sice v Africe najde více, ale zde jsou kmeny malé, desetitisíce nebo i jen desítky lidí. Což fakticky znamená, že na malém území je veliká diverzita – etnická, kulturní i jazyková. Některé kmeny jsou civilizované více, jiné méně. A také se zde našly důležité nálezy kostí předků současných lidí. Např. pokud jde přímo o druh homo sapiens, tak nejstarší nález pochází právě odtud. Čtyři kilometry západně od městečka Omorate. Tak jsem tedy z Omorate šel asi ty 4 km na západ, a považoval jsem to za pouť k hrobu zakladatele svého rodu… Část této oblasti je pod patronací UNESCO jako světové kulturní dědictví.
A řeknu vám, že přijít mezi tyto lidi a povídat si s nimi (jak se dá – protože jazykově je to trochu problém) je opravdu zážitek. Snažím se pochopit jejich životní styl a hodnoty. Je to opravdu jiný svět. Prostě dojedu do Ruzyně, pak letím do Afriky, pak jedu autobusem jak to jde nejdál, pak stopuji náklaďáky, pak jdu pěšky – a jsem u nich. Je to vlastně jednoduché.

Jestliže poutnictví je něco jiného než dovolená, kdy se člověk opaluje na pláži nebo i honí za fotkami památek, tak takováto cesta ke kořenům kultury a lidství je poutnictvím par excellence.

Karel Cudlín, fotograf:
Tak samozřejmě klasikou jsou cesty do Jeruzaléma na Velikonoce, Betlém o Vánocích atd. Jinak míst, která mě zaujala, bylo hodně, a to už dávno před rokem 1989; tehdy se dalo dostat třeba do Polska, kde jsem viděl na jihu katolické poutní místo, Zebrzydovskou Kalwarii. (V malém městečku tu vznikla před 400 lety první polská kopie Jeruzaléma, dnes zapsaná na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, pozn. redakce).
Někdy v osmdesátých letech jsem byl v Čenstochové – náboženském centru země s klášterem Jasná hora a kaplí, kde je umístěn obraz Matky Boží s dítětem, známý jako Černá Madonna. Jen jsem žasnul – tady situace byla úplně jiná než u nás. V Polsku jsem se byl podívat i loni, a to na Grabarce na východě – je to zdejší největší pravoslavné poutní místo s tisíci kříži. Lidé přinášejí stále nové. Tradice jde zpět do 18. století, kdy bylo uzdraveno po modlitbách mnoho věřících při epidemii cholery...