(ČZ 32/2024) Na českém území je jedna z nejznámějších evropských poutí Svatojakubská cesta značena většinou, nikoli vždy, jen nenápadným označením I24 v hrotu běžné turistické směrovky a jen zřídka doplněno příslušným symbolem mušle.
Na přelomu srpna a září loňského roku jsem se šťastnou shodou okolností dostala do skupiny převážně mladých lidí z katolické farnosti v Brně-Řečkovicích, která měla namířeno do Santiaga de Compostela. Pouť do místa odpočinku sv. Jakuba jsem někdy v životě chtěla podniknout, ale netušila jsem, že se mi toto přání opravdu splní. Pozvala mě kamarádka Eva. Bylo třeba se rychle rozhodnout kvůli letenkám už někdy v dubnu. Moc dlouho jsem se nerozmýšlela a nabídku jsem přijala. Sama bych si na takovou cestu netroufla především z bezpečnostních důvodů a také kvůli jazyku. Z románských mohu použít jen francouzštinu, takže pro mě bylo příjemné, když se o cestu, ubytování a plánování trasy postaral někdo jiný.
S poutěmi na posvátná místa se setkáme v mnoha náboženstvích. Židé putovali do Síló a později do Jeruzaléma, křesťané směřovali již od 2. století k hrobům mučedníků, aby se na nich modlili. Od 4. století začínají putovat do Svaté země na místa spojená s životem Pána Ježíše Krista, což souviselo s uznáním křesťanství jako povoleného a později státního náboženství a také s nalezením svatého kříže císařovnou Helenou. Křesťanské poutě byly spojeny s touhou po očištění a pokání.
Vedle Jeruzaléma a Říma se třetím nejoblíbenějším cílem poutníků stalo Santiago de Compostela.
V době zlatého věku svatojakubské cesty, tedy asi v 11. až 13. století, přicházelo k hrobu apoštola Jakuba denně až 1000 poutníků. S typickým poutníkem té doby se můžeme v Santiagu setkat i dnes na mnoha reliéfech nebo jiných vyobrazeních, a dokonce i reálně. K tomuto posvátnému místu patří postava v klobouku s širokou krempou, vepředu zvednutou, s volným splývavým kabátem, poutnickou holí jako oporou i zbraní, s nádobou z dýně na vodu a brašnou na důležité poutnické dokumenty. Různé verze svatojakubské legendy líčí původ dalšího nezbytného atributu svatojakubského poutníka, totiž mušle.
O úpadek poutnictví se postaraly zámořské objevy na počátku novověku, morové epidemie a rozdělení křesťanstva v důsledku reformace. Náboženské války v pozdním středověku poutnické hnutí téměř zničily. Když se na konci 16. století ztratily ostatky svatého Jakuba, zmizel hlavní motiv pouti. Teprve jejich objevením ve zdech katedrály, kam je kdosi ukryl před námořními lupiči, se do Santiaga znovu začali vracet poutníci. Dnes přichází do hlavního města Galicie každoročně několik set tisíc lidí z Evropy i z jiných částí světa.
Výchozím bodem naší cesty bylo portugalské Porto, nádherné přístavní město s malebnými zákoutími, kotvícími loďkami, pouličními hudebníky a všudypřítomnými kachlíky. Odtud jsme putovali po pobřeží Atlantického oceánu stále na sever, nejprve po portugalském území a později už Galicií ve Španělsku. Naše trasa měřila 260 km a byla rozdělena do několika etap. Denně jsme ušli v průměru 25 km. Některé úseky byly delší, jiné kratší, záleželo na tom, kde jsme sehnali ubytování.
O Caminho Português se píše v průvodcích, že je vhodná pro začátečníky a je dobře zvládnutelná, přesto je třeba cestu svědomitě plánovat, dělat přestávky a hlavně v létě si dát pozor na dehydrataci, puchýře a možný zánět šlach. Musím říct, že upozornění poutnických brožurek vycházejí ze zkušenosti. Ať máte jakékoliv boty nebo jdete naboso, vaše nohy utrpí šok. Puchýřům se nevyhnete, ani když používáte polštářkové náplasti s léčivým roztokem. Po několika dnech chůze máte pocit, že máte v botách pořád nějaký písek, a snažíte se ho vysypat, ale marně. Tlačí vás puchýře narážející na stěny bot. Čím rychleji jdete, tím snáze na bolest nohou zapomenete. Postupně ji přestanete vnímat.
Mou největší starostí bylo neztratit směr. Jsem totiž schopná zabloudit i s mapy.cz, dokonce i autem, takže jsem se musela hlavně v ranních hodinách, když ještě není dobře vidět, hodně snažit udržet krok se skupinou mladých skautů z Brna, abych nezhynula v portugalských lesích hladem a žízní. S rozedněním už stres opadl, protože v denním světle se lépe hledají žluté šipky směřující do Santiaga.
Úchvatný pohled na Atlantický oceán byl vykoupen chůzí po tvrdé dlažbě, betonu nebo asfaltu měst, jimiž cesta procházela. Jen místy nám bylo dopřáno jít po měkkém povrchu lesem a vdechovat vůni eukalyptu. Vůně, barvy i zvuky oceánu pro nás z vnitrozemí za tu oběť stály. Kdybychom nebyli tlačeni časem, vydrželi bychom hodiny a hodiny kontemplovat mořskou hladinu, jejíž barvy se měnily několikrát během dne. Celou trasou nás provázel zpěv racků, neklamné znamení dálek. Nedivím se mytologickým vyprávěním o slunci, které na konci dne mizí kdesi za obzorem, aby se ráno opět vynořilo z vody a putovalo po nebeské klenbě k večeru.
Nádherná objetí větru vanoucího od moře a přinášejícího vůni vody byla střídána ostrým, místy téměř vojenským pochodovým tempem se 7 kg zátěže na zádech a povely přicházejícími odkudsi z nitra: je třeba opatřit si včas něco k jídlu, protože už docházejí zásoby, sehnat náplast, dobít mobil. Pořád jsme byli uprostřed civilizace, takže i tyto existenční starosti působily spíše úsměvně. Nešlo si nevzpomenout na lidi vydávající se jen s igelitkou nejnutnějších věcí přes hranice nebo přelézající zeď kdesi na jihu USA nebo se tísnící v provizorních člunech plujících přes Středozemní moře... Dnešní poutník je pojištěn a prochází zeměmi, jejichž zdravotnická péče vykazuje vysokou úroveň. Existenční starost či úzkost je tedy spíše symbolická.
Bolest, stres, únava, někdy hlad a žízeň se střídaly s pocitem štěstí na břehu oceánu, když jsme jen tak leželi nebo seděli a pozorovali moře nebo oblohu a poslouchali zpěv racků. Poměr nebyl vyvážený. Snad proto se mi nakonec zdálo, že je tato pouť obrazem naší cesty životem. Prožíváme na ní okamžiky štěstí a hodiny bolesti, trápení, stresu a strachu, marného hledání a otázek, na něž nedostáváme odpovědi... Teprve cíl nám může potvrdit, že cesta byla správná.
Příchod do Santiaga jsem vnímala jako předobraz příchodu do nebe. Napadlo mě, že to tak nějak bude vypadat. Potom už jsme nikam nechvátali. V tiché modlitbě jsme každý setrvali pár vteřin u ostatků svatého Jakuba a předložili jeho přímluvě úmysly své pouti. Při poutní mši jsme vdechovali vůni kadidla a mysleli na své blízké, kteří s povděkem přijali zprávu, že jsme dorazili do cíle. Kdosi řekl, že jsou tyto pouti návykové. Musím říct, že se mi stýská a moc ráda bych znovu šla. Nepatřím k odvážlivcům, kteří si troufnou sami a momentálně nevím o nikom, kdo by se do Santiaga rád vydal. Pokud by se ale někdo našel třeba i v naší církvi, ráda se k němu připojím. Bom caminho!
Helena Smolová
Fotografie Znak Svatojakubské cesty foto - Crushpixel
Zárodky poutnictví podle Lukášova evangelia
Dálková poutní stezka: Husova cesta
Český zápas 32/2024 z 11. 8. 2024
