(ČZ 46/2025) Jedná se o velice těžké téma k zamyšlení, k napsání o něm a hlavně jedno z nejtěžších témat, které nás v životě čeká. Ptali jsme se duchovních, jak, toto téma řeší.
1) Jak se připravujete na pohřební obřad po osobní stránce?
2) Jak se podle Vás mění vnímání smrti mezi generacemi, se kterými přicházíte do kontaktu?
3) Dochází podle Vás k „zchudnutí“ smuteční kultury, nebo naopak vidíte nové formy úcty a solidarity?
Ema Blažková, farářka NO Praha – Zderaz
1) Setkávám se s pozůstalými při osobním rozhovoru. Pokud se loučím s někým, koho dobře znám, rozloučení je „lehčí“. Je osobní. Myslím na zesnulého před Bohem a modlím se i za zůstávající. Někdy mne smrt zasáhne hlouběji, jindy méně. Třikrát jsem pohřbívala sebevrahy – chlapce a nesla jsem to velice těžce.
2) Pro mnohé lidi je dnes smrt strašidlo, nikoli přirozená věc. Společnost vyznává kult mládí, krásy a věčného života. Sem se smrt nehodí. A když přijde, zejména nenadále, způsobí šok. Možná, že někteří dnes uvažují o smrti v souvislosti s válkami, které zuří nedaleko od nás. Jaká kvanta mladých chlapců – vojáků, ale i civilistů zbytečně přicházejí o životy! A jiní jsou nuceni je brát těm na druhé straně.
3) Nevím. Podivuji se, když zemře někdo tzv. slavný, rodina nebo společnost mu vystrojí pohřeb a pak se ujmou své role novináři a ubohého nebožtíka znectí. Nebo naopak když se nenajde nikdo, kdo by zesnulému vystrojil pohřeb. Netýká se to jen bezdomovců. Měla jsem v jedné z obcí varhanici, středoškolskou pedagožku, které bližší rodina odmítla udělat pohřeb. Důvod už nevím. Rozloučili se s ní kluci - pohřebáci, kteří řekli: „S Milenou se přeci musíme rozloučit.“ Zde se nedá paušalizovat. Dle mne se šidí každý, kdo neumí projevit úctu a solidaritu tomu, kdo byl od něj vzat. A to i tehdy, když mu třeba ublížil.
Marta Silná, farářka NO Jičín
1) Příprava začíná ve chvíli, kdy se na mě někdo obrátí, že mu někdo umřel. Obřad už je jen posledním článkem události. Všichni jsme to poznali sami, když nám umře člověk, který hrál v našem životě podstatnou roli, a nemusel to být ani nejbližší příbuzný, zkameníme jak uprostřed visutého provazového mostu, který se začíná trhat. Takže moje příprava začíná v tom okamžiku. Začnu být v kontaktu s těmi, kdo zůstali a přišli domluvit obřad, povídáváme si až do pohřbu nejen po telefonu, a tak vstupuji do jejich situace. Je to pro mě velmi podstatné. Smrt je poselství, jemuž se vyrovná máloco. Je poslem poznání o naší vezdejší konečnosti a mění všednost v mimořádnost až zázračnost tím, jak odsouvá do pozadí to, co neformuje život. Najednou je spousta věcí jedno. Doprovázím pozůstalé a přidávám se k jejich vnímání rozlišování podstatného od nepodstatného. Je to velmi zavazující a osvobozující zároveň.
2) Vztah ke smrti se stává přijatelnější, přirozenější než dřív, a protože se o ní daleko otevřeněji mluví, tak ji lze i osobněji uchopit, zpracovat, přijmout. Takže v posledních generacích je smrt vnímána správně jako mezník, bod zlomu, k němuž je právo se postavit osobně. Což souvisí s tím, co následuje. Dříve byl pohřební ústav vnímán téměř pateticky, řekněme jako nějaká soudní budova. Krematorium - téměř posvátná budova hrůzy. Řečník, kterému se nesmělo do ničeho mluvit, a podobně. To skončilo. Lidé ztrácejí respekt před úředními autoritami a zaplať Pán Bůh za to. Přicházejí s osobní aktivní účastí. Nestojí o řečníka, vydávají svědectví o zesnulém osobně, zpívají při obřadu při kytaře, nechají rozmístit obrazy, které dotyčný maloval, a podobně. Nebo nechají nejdříve projít kremaci a pak se všichni sejdou na zahradě při setkání, urna je mezi nimi. Já tam hraji roli toho, kdo děkuje za jeho život a prosí za ně o odpuštění. Nebo jdou po církevním obřadu do míst, která měl/a dotyčný/á rád/a s jeho (její) urnou v batohu. Obřad se posunul do pozadí a s mrtvým se loučí jeho blízcí ještě po svém. Mimochodem, mám s pohřební službou skvělé zkušenosti, jak vychází novým trendům vstříc.
3) Smuteční kultura je široký pojem. Žal a pocit zoufalství jsou emocemi provázejícími skon drahých bytostí po všechny časy. Když nám někdo umře, tak to musíme nějakou dobu vydržet, než zase naskočíme do vlaku aktivního života. Lidé truchlili po svých zesnulých před sto, padesáti lety stejně jako dnes. Dříve nosili pozůstalí na rukávu pásku, dávali tím najevo, že potřebují, aby jim druzí dali pokoj, že jsou ponořeni v jiném životním rozpoložení. Dnes to tak není, ale to neznamená, že by smrt nebyla vnímána s úctou a respektem. O situaci nastalé po úmrtí se dnes mluví daleko otevřeněji, po tragických událostech jsou povoláváni psychologové, kteří okamžitě reagují na nastalou situaci, aby se lidé po tragické události byli schopni neztratit v pocitu bezvýchodnosti, nikoli aby nastalou situaci vytěsnili. Ano, jsou kultury, které se snaží bolest a smutek vytěsnit, přehlušit aktivitou a pozitivizmem, ale to nám myslím nehrozí. Smutek musí být hluboce zpracován a naše kultura to myslím vnímá dostatečně.
Aleš Toman, jáhen NO Žamberk
1) Každý pohřební obřad beru velmi vážně, protože si uvědomuji, že se jedná o jeden z nejdůležitějších přechodových rituálů našich životů. Je to poslední služba zesnulému a zároveň velmi podstatná služba zejména nejbližším pozůstalým. Pohřební obřad je důležitý pro to, aby se lidé se ztrátou blízké osoby mohli smířit. Snažím se na ně přenést křesťanskou naději, že smrt není poslední tečkou za existencí člověka, ale že je spíše takovou velmi tajemnou dvojtečkou, za kterou bytí osoby nekončí, ale pokračuje dál, jinak a jinde - v Božím království. Důraz kladu na to, že se jednou opět všichni setkáme. Důležitá je pro mě před obřadem příprava modlitební a také se snažím o zesnulém získat co nejvíce informací, aby byl obřad osobní. To lidem podle mých zkušeností velmi pomáhá.
2) Během rozhovorů s pozůstalými různých generací jsem si všiml, že nakonec téměř všichni lidé touží po jednom - aby smrtí život nekončil. Na začátku o sobě lidé často mluví jako o nevěřících, ale když jdeme trochu víc do hloubky, ukazuje se, že na prostá většina lidí v sobě určitý druh spirituality najde a v naprosté většině lidí je zakořeněná touha po "životě za oponou smrti". V tomto jsou podle mě všechny generace stejné. Jen ty mladší už téměř nemají křesťanský slovník. Je potřeba umět s každým o víře mluvit na úrovni jeho dosavadního poznání a většinou zjistíme, že si rozumíme.
3) Lidé pracující v různých pohřebních službách mi většinou říkají, že počet veřejných a pro širokou společnost otevřených pohřbů poslední roky ubývá. A asi to tak statisticky bude. Stále častěji vidíme, že na parte není napsán termín posledního rozloučení nebo že se obřad koná pouze v úzkém kruhu rodiny, což často znamená, že se nejbližší přijdou rozloučit pouze do pohřební služby (bez jakéhokoliv obřadu) nebo si jen přijdou vyzvednout urnu. Určitě také zásadně ubývá pohřbů do země. Na druhou stranu se na mě poměrně často (a stále častěji) obracejí lidé, kteří do kostela vůbec nechodí, označují se za nevěřící, ale přejí si „duchovní pohřeb“ - tedy s modlitbou a promluvou o naději. Myslím si, že lidé prostě naději potřebují. Existenciální strach a úzkost dnes řeší mnoho lidí. A právě pohřeb je často první místo, kde se mohou setkat s evangeliem, které ovšem musí zaznít řečí, které budou rozumět.
Erika Oubrechtová, vikářka a farářka NO Dobruška
1) Kromě klasické přípravy a modliteb v ten den nejím. Jednak je to způsobeno nervozitou, jednak zkušeností, že se pak lépe na obřad koncentruji.
2) V tom mám velmi málo zkušeností. Spíše než rozdíl mezigenerační je to rozdíl na bázi individuality. Potkala jsem staré lidi, kteří se na smrt těšili, i staré lidi, kteří se jí báli. Potkala jsem mladé lidi, kterým zemřeli rodiče či děti a stále truchlí, i jiné mladé, kteří se s podobnou ztrátou vyrovnali lépe.
Vidím rozdíl ve vnímání smrti mezi lidmi, kteří mají zkušenost s hospicem, a těmi, kteří ne. Ti, kteří byli v kontaktu s hospicovou péčí, ztrátu zvládají lépe.
3) Doba je více individualistická, tudíž i rituály jsou více individualistické. Může to způsobovat to, že bolest je delší, než když ji s někým sdílím. A ohledně zchudnutí „smuteční kultury“ nevím…, kolumbárium u nás v Dobrušce máme stále plné.
Děkuje Ondřej Syrový
Foto: Pixabay / Henning_W
Český zápas č. 46 z 16. 11. 2025
