Vzpomínkové ohlédnutí patriarchy Tomáše Butty na kardinála Dominika Duku.
V pořadí třetí z pražských arcibiskupů od roku 1989 po Františku Tomáškovi (1899-1992) a Miloslavu Vlkovi (1932-2017) byl kardinál Dominik Duka (1943-2025), který předtím zastával úřad biskupa královéhradecké diecéze. Jeho spirituální a teologické zaměření bylo formováno a úzce spojeno s dominikánským řádem. V roce 1968 se stal novicem a přijal jméno Dominik, jeho původní křestní jméno bylo Jaroslav. V roce 1969 složil časné sliby, v roce 1972 slavné sliby a v letech 1986-1998 vykonával funkci provinciála.
V roce 1991 vyšla v nakladatelství Petrov v Brně jeho kniha duchovní a modlitební povahy s názvem Škola vnitřní modlitby. Tato příručka chce uvést do vnitřní modlitby, meditace neboli modlitby mysli a jejích metod a stupňů. Vnitřní modlitba je úkolem kněží či řeholníků, ale má být běžným a nepostradatelným prostředkem každého věřícího pro jeho křesťanský život. „Největším nepřítelem vnitřní modlitby je nedostatek víry, pokory a čistoty“ (Škola vnitřní modlitby, cit. s. 19). V úvodní části jsou představeny modlitební příručky a spirituální knihy od autorů z dob křesťanského starověku přes středověk až k novější době. Seznamuje postupně s karmelsko-dominikánskou metodou modlitby, dále s metodami Alfonse z Liguori, Františka Saleského, Ignáce z Loyoly i dalšími. Tato publikace následně přináší syntézu meditativních metod a na závěr je připojeno devět způsobů modlitby svatého Dominika. Ještě uveďme myšlenky z této knihy Dominika Duky: „Dokonalé sjednocení se realizuje až na nejvyšším stupni duchovního života. Je vlastní světcům – mystikům. Pro nás je vlastní praktická odpověď v úsilí o nápravu v jednotlivých fázích našeho života, abychom odstranili překážky, které brání sjednocení s Bohem“ (cit. s. 57).
V osobním rozhovoru sděloval pan kardinál, že se stal vědomě členem dominikánského řádu právě proto, aby se mohl naplno věnovat duchovnímu životu, avšak v různých církevních funkcích, kterými byl postupně v církvi pověřován, se musel začít zabývat také financemi a politikou. Role biskupa či arcibiskupa je soustředěna jednak dovnitř k duchovnímu životu, který je v katolické církvi v bohaté míře a pestrosti pěstován a rozvíjen. K této funkci či úřadu biskupa však také náleží, že se zabývá mnohými úkoly navenek. To vyžaduje diplomatický talent a způsobilost. A tuto diplomatickou schopnost právě pan kardinál Dominik Duka měl a byla pro něho příznačná, jak jsem ho mohl i z různých situací osobně poznávat. Svoji zásadu jednání či vyjednávání vyjádřil takto: „Podíl racionality, vzájemné úcty a tolerance jsou třemi základními sloupy jakéhokoli jednání“ (Glosy Dominika Duky, 2012, cit. s. 51).
Jedním z velice komplikovaných úkolů bylo projednávání tzv. restitucí, kterými se zabýval již od prosince roku 1989 a zvláště intenzivně pak od roku 2010, kdy se stal pražským arcibiskupem. Vyvíjel mnohé aktivity a účastnil se řady zásadních jednání vzhledem ke státu a jeho politické reprezentaci i vzhledem k ekumeně a jejím postojům. Současně čelil zájmu a tlaku medií, kterým musel vysvětlovat, co je východiskem a smyslem tohoto řešení. Nakonec celé složité jednání vyústilo v roce 2012 ve schválení a přijetí zákona a v následné podepsání smluv mezi státem a jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi v roce 2013. Toto do té doby stále nedořešené narovnání a zmírnění majetkových křivd, kterými byly církve a náboženské společnosti postiženy v období totality, se tak současně stalo cestou k hospodářské nezávislosti a soběstačnosti církví do budoucnosti, aniž by tím měl být opuštěn princip spolupráce mezi demokratickým státem a církvemi v různých oblastech.
Pan kardinál Dominik Duka měl ve svém intelektuálním zaměření, církevním působení a různých, například kulturních, aktivitách velmi široký záběr. K jeho zájmům patřila historie, literatura, výtvarné umění i domácí a zahraniční politika. Prožíval velmi bohatý a intenzívní život před rokem 1989 a také v následujícím období našeho novodobého státu, kdy se stal veřejně známou osobou. Věnoval se úkolům v duchovní správě, biblické práci, výuce i dalším. Vyjadřoval své názory z hlediska svého křesťanského a občanského přesvědčení a z pozic Církve římskokatolické k mnohým živým společenským, politickým i ekonomickým tématům. Vyslovil se například takto: „Současné problémy mají kořeny spíše v oblasti hodnotové, mravní než v oblasti ekonomické. Budeme-li klást na čelné místo dobro člověka, solidaritu a porozumění, vzájemná pomoc ukáže, jací v jádru jsme“ (Glosy, cit. s. 15).
V tomto krátkém vzpomínkovém ohlédnutí jsem chtěl přiblížit dva důležité rysy pana kardinála Dominika Duky, a to jeho dominikánskou spiritualitu a jeho diplomatické schopnosti. Myslíme na něho v modlitbě s vědomím toho, čím přispíval ke společnému dobru křesťanů a občanů v naší vlasti, a s přáním věčné Boží lásky a pokoje. V jedné své úvaze k památce věrných zemřelých vyslovil tuto naději: „Závěrečné setkání bude setkání všech, kdo dokázali skutečně milovat. Bůh je totiž Láska.“
Tomáš Butta
Český zápas
Foto: Jakub Šerých, Člověk a víra
