(ČZ 23/2026) Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“
On vstal a šel za ním. Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: »Milosrdenství chci, a ne oběť.« Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ Zatímco k nim takto mluvil, přišel jeden z představených, klaněl se před ním a řekl: „Má dcera právě skonala; ale pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít!“ Ježíš vstal a šel s ním i se svými učedníky. A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ Ježíš se obrátil a spatřiv ji, řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny byla ta žena zdráva. Když Ježíš vstoupil do domu toho představeného a uviděl hudebníky a hlučící zástup, řekl: „Jděte odtud! Ta dívka neumřela, ale spí.“ Oni se mu posmívali. A když byl zástup vyhnán, vešel Ježíš dovnitř, vzal dívku za ruku a ona vstala...
Svítá. Ležím v posteli a chce se mi spát. Právě teď, když bych měla vstávat. Víčka se mi klíží, nohy těžké, v hlavě tlak, bolí mě celý člověk. Kdybych tak mohla ještě chvíli zůstat ležet, ale ciferník na budíku ukazuje neúprosných 6.30. Za pár minut se znovu spustí. Oči mám zavřené, v naději, že ještě doženu probdělou noc, která přede mnou nadobro mizí ve svítání.
V noci jsem nemohla usnout, přemítala jsem o tolika věcech. Zdálo se mi, že toho musím tolik řešit, tolik věcí, tolik starostí, ležících na mě jako deka. A to je jen první vlna, věci, které mohu nějak ovlivnit, po ní přichází další vlny a další, věci, které už nejsou v mé režii, ale které mě tíží snad ještě víc. A právě ten pocit bezmoci je tím nejvíc ochromujícím. Co s námi bude? S Evropou, světem, bude voda, bude sucho, co bude s mou církví, mými dětmi? Tváří v tvář obavám nešlo usnout. A teď, když už mě spánek konečně přemáhá, je rá-no. Ještě několik posledních minut a začne zvonit budík.
A náhle, oči ještě stále zavřené, slyším, jak někdo vstupuje do domu. Letmo klepe na dveře pokoje a vstoupí dovnitř. Sedne si na okraj postele, bere mě za ruku a říká: „Buď dobré mysli, dcero, talitha kum, děvčátko, vstávej!
Děvčátko, otevři oči, už je ráno. Neboj se je otevřít a začít nový den, nejsi v něm sama. Jsem s tebou. Já, Bůh, jsem, který jsem, jsem s tebou i teď. Ty pořád řešíš budoucnost, co se stane, co jednou bude, a zapomínáš na moje jméno „Jsem, který jsem.“ Já jsem Bůh přítomnosti, i té, která přijde, to jenom ty ji nazýváš budoucností, a to, co máš za sebou, považuješ za historii. Já jsem s tímto světem i s veškerým tvorstvem, které až podnes společně sténá a pracuje k porodu, a ten ty dobře znáš. Nic nás nemůže odloučit, ani výšiny, ani hlubiny. Povolal jsem tě tvým jménem, jsi moje a dám ti sílu řešit všechno, co můžeš vyřešit. A trápíš-li se něčím, odevzdej to do mých rukou, polož to na má bedra. Já jsem ten, který nese tíhu tohoto světa, a hlavně: nedělej práci za mě! Předestři mi svoje starosti a čekej na má řešení. V Duchu svatém budu s tebou, já budu s tebou na všech cestách tvých…
Vstaň, děvčátko. Nejvyšší čas. Nový den tu, chvála Bohu, ale i nová východiska zdánlivě bezvýchodných situací, nová naděje tam, kde vládne beznaděj. Já probouzím k novému životu, protože já jsem probuzení, procitnutí ze spánku noci do světla dne, ze smrti do života.“
Řekl mi děvčátko. Už dávno jím nejsem, a přece – zná mě od samého počátku, v životě mé matky mě utkal, jeho oči mě viděly v zárodku, mé dny tak, jak se utvářely, dřív, než jediný z nich nastal. V jeho očích jsem stále tím děvčátkem, které má celý život před sebou.
„Talitha kum.“ Otevírám oči a vstávám. Ať mi dnes tvé světlo svítí a srdce tvou milost cítí.
„Pane, odevzdáváme ti tíhu našich starostí i strach z budoucnosti. Víme, že jsi Bohem přítomnosti, který nese tento svět i každého z nás.
Děkujeme, že voláš k novému životu; veď nás i dnes svým Duchem,
abychom s důvěrou kráčeli vstříc tomu, co jsi pro nás připravil.“
Autor: Adéla Frýdlová
Český zápas č. 23/2026 z 7. 6. 2026
Obrázek: Albert von Keller (1844–1920): Vzkříšení dcery Jairovy (1886), Neue Pinakothek, Mnichov, Wikimedia Commons (public domain).
