(ČZ 32/2024) Putování patří k našim lidským pradějinám a někde to v nás pořád musí být. Potřebujeme „vypadnout“.
Máme touhu po dalekých krajích. Je to v nás hluboko zakořeněné. Ale je v nás i stres, strach z cestování – které bylo v minulosti spojeno nejen s nadějeplným hledačstvím, ale i se zoufalým prcháním, vyhnanstvím lidmi či okolnostmi.
Byli lidé a jsou dodnes, kteří cestují z obchodních důvodů, a lidé, kteří cestují jen tak. To „jen tak“, to nepragmatické, nevýdělečné cestování má blíže k onomu náboženskému putování, souvisí nikoli s touhou zbohatnout – naopak, spíše nás připravuje o peníze. Souvisí s touhou, s hledáním krásy, s hledáním neznámého, jiného, s hledáním vzrušení, které souvisí s nebezpečím, s nejistotou.
Někdy putujeme sami a jsme sami se svým vnitřním hlasem, je to prostor k setkání s Bohem i s ďáblem. Někdy právě proto, že jsme sami, můžeme snáze vstupovat do rozhovoru s neznámými, otvírat se nečekanosti neplánovaných setkání; jindy putujeme s druhými. V chůzi nám to jinak myslí, máme jiné nápady, zdravější, méně depresivní myšlení. Cítíme, jak je pohyb zdravý nejen pro naše tělo.
Skutečný poutník si nechce cestu zcela zjednodušit, chce jít přírodou, ví, že se musí trochu zpotit, trochu trpět. Ne náhodou jsou mnohé náboženské poutě zakončeny křížovou cestou, která není v cílové rovince, ale v cílovém krpálu. Zda nám jde více o cíl nebo cestu samotnou, tam může být rozdíl, ale je třeba si cestu užít, cestovat vědomě, pozorovat okolní svět i sebe sama. V různých kulturách se objevuje myšlenka, že „nejdůležitější je cesta, ne cíl“. A je to moudré.
Poutnictví je často spojené s vydáním se na místa, která jsou spjata s příběhy. Může to být náš vlastní životní příběh, můžeme se vydávat tam, kde jsme kdysi prožili část dětství, na hroby rodičů či prarodičů nebo kde je pochovaný někdo, jehož příběh nás oslovil a zasáhl. Mohou to být i místa poprav, bojiště či jiná místa spjatá s utrpením. Podobně staří křesťané putovali do míst spjatých s mučednictvím, s ostatky: Via Dolorosa, Golgota či Chrám Božího hrobu.
I v naší církvi je řada míst, kam se konala či stále konají krátká procesí nebo i dlouhé poutě: pomníky Jana Husa a další místa spjatá s Husem a husitstvím, jako je Betlémská kaple, Kostnice, Kozí hrádek, Krakovec, Tábor, různá bojiště, Žižkův památník v Trocnově, Žižkovo Pole u Přibyslavi, dále místa spjatá s christianizací našich krajin, jako jsou Mikulčice, Velehrad, Uherské Hradiště, Vyšehrad, Sázavský klášter; jiná jsou spjata s životem a smrtí Komenského, jako je Uherský Brod či Naarden, další s životem Karla Farského, kde v rodném podkrkonošském Škodějově vznikl přírodní areál, připomínající jeho život.
V řadě těchto míst jsou nejen pomníky, ale celá muzea, jako tomu je ve zmíněné Kostnici, v Táboře, Uherském Hradišti, Uherském Brodě či v Naardenu. A dodejme třeba Památník Bible kralické v Kralicích nad Oslavou.
Bylo a je dobrým zvykem o těchto cestách – mezi nimiž nechybí u věřících naší církve ani Betlém, Nazaret, Kafarnaum, Galilejské moře či trasy po stopách apoštola Pavla – vyprávět v náboženských obcích. Jako křesťané bychom spolu měli sdílet, co nás inspirovalo, ovlivnilo, zda jsme měli nějaké duchovní zážitky, ať již ze setkání s druhými lidmi nebo během své samoty, ze setkání s mořem či z pohledu shůry do široké krajiny, vyjádřit a sdílet, co poutnictví přineslo do světa naší víry.
Tomáš Novák
(na snímku je pouť do Škodějova v roce 1990)
Zárodky poutnictví podle Lukášova evangelia
Dálková poutní stezka: Husova cesta
Pouť do Santiaga aneb Svatojakubská cesta
Český zápas 32/2024 z 11. 8. 2024
