V šesté neděli po svátku Tří králů jsme pozváni biblickým textem na Tábor.
V Čechách jezdíváme do Tábora, jsme-li v Izraeli, pak vystoupáme na horu Tábor.
Jdeme s Ježíšem a jeho třemi učedníky, Petrem, Jakubem a Janem… Ještě bychom mohli vzpomenout výpravy dětí na tábor, což znamená letní družné společenství, připomenout si můžeme „tábor lidu“, což znamená manifestační shromáždění s politickými požadavky na rovnoprávné postavení českého národa v Rakousko-uherské monarchii, obvykle na památných horách Čech a Moravy.
A všechno spolu souvisí. Spojníkem je přímý vhled, zření, komunikace, navázání na tradici, přímé slyšení a vyslyšení z výšin nejvyšších. Není náhodou, že kostel v Táboře je zasvěcen události Proměnění Páně.
Některé výroky Pána Ježíše jsou jednoduché, osvojujeme si je a stávají se pravidlem pro náš život. Tábor, hora Proměnění Páně, takovým návodem není, je příběhem pro pochopení, kým Ježíš je.
Ježíš se vydává do ústraní, na horu Tábor, aby mohl zažít mimořádné propojení, setkání a rozhovor. Je „proměněn před jejich očima. Jeho šat byl zářivě bílý, jak by ho žádný bělič na zemi nedovedl vybělit. Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš a rozmlouvali s Ježíšem.“ (Mk 9,2-3) Zářivá bělost je vyjádřením propojení se Svatým Hospodinem na nebesích.
Proč se ukázali právě tito dva, Mojžíš a Eliáš? Proč je rozhovor s nimi důležitý? Petr, Jakub a Jan vidí, jak Ježíš s nimi rozmlouvá. Proměna, oblak, hlas z nebe, výzva k poslouchání, tak se spojuje Exodus a Sinaj s Ježíšem. Rozmlouvat znamená v tuto chvíli navazovat na tradici. Mojžíš reprezentuje Zákon, Eliáš proroky. Ježíš v předchozí kapitole klade učedníkům otázku: „Za koho mne pokládáte vy?“ Cesta na horu Tábor je pokračováním rozhovoru, dnes bychom řekli, vyjádřením zážitkovou formou. (Mk 8,29) Setkání s nimi není jen zajímavým mystickým zážitkem. Je vyjádřením návaznosti na historii. Událost si najde své osvětlení pro učedníky, svou tečku, až v budoucnosti. Světlo vzkříšení spojuje zář Proměněného, potvrzení, že on Kristus je očekávaný Mesiáš.
Není to událost k vyprávění hned teď, je zatím jen zážitkem pro tuto chvíli. Je vysloven paradox, kdy apoštolové, a je to tak lidské, by se rádi zastavili, ba zabydleli v tomto místě a stavu, usídlili se, aby ta krásná chvíle nikdy neskončila. Ježíš je ten, kdo vysvětluje, že právě toto setkání je vybídnutím nezůstat stát a nezabydlet se, i když by to bylo tak lákavé a příjemné. Je třeba provázat minulost přes dnešek, pro porozumění budoucím událostem, které se zcela ozřejmí až po událostech spočívajících v budoucnosti ještě vzdálenější. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. (Mk 9,9) Je třeba pokračovat dál. Vrátit se dolů, jít cestou, která přinese těžkosti, utrpení. Jakoby si měli Petr, Jakub a Jan teprve až po vzkříšení ťuknout na čelo a uvědomit si: tak proto jsme tehdy viděli Ježíše proměněného do záře Poznání a slyšeli: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“
V liturgických textech se dostává místo tomuto čtení také v určitých souvislostech. Upozorňuje a vysvětluje, předznamenává i dotvrzuje roli trpícího Mesiáše i jeho vítězné Nanebevstoupení.
Nedávno, koncem ledna, jsme prožívali Týden modliteb za jednotu křesťanů. Je zajímavé rozhlédnout se, kdy je perikopa o Proměnění Páně čtena v bohoslužebných knihách církevního roku. V protestantském prostředí je umisťována v církevním roce těsně před začátek doby postní, čte se poslední neděli před první postní nedělí, tedy před Popeleční středou. Jako projev vděčnosti za vítězství nad Turky u Bělehradu zavedl papež Kalixt III. roku 1457 svátek Proměnění Páně na 6. srpen. (Jako zdůraznění vítězného Krista, který ochránil svůj lid?)
Je zajímavé, že svátek Proměnění Páně byl zamýšlen umístit tak, aby byl společným svátkem reformovaných i katolické církve. To se však nestalo.
Kostely zasvěcené svátku Proměnění Páně a Nejsvětějšímu Spasiteli – Salvátoru, jsou vždy vyznáním a připomínkou nezbytné bezprostřední blízkosti Krista a člověka toužícího věrně a obětavě následovat Krista v jeho pravé podobě. Historie evangelického a katolického kostela na Starém Městě v Praze, zasvěcených Salvátoru, souvisí s událostí na hoře Tábor a souvisí s historickými souvislostmi, ve kterých a kým ony kostely zasvěcení dostávaly. Preobraženije – Proměnění, je téma, ve kterém si východní ikonopisci velmi rádi pohrávají s osvícením, odleskem a vnitřní září modlitebníků a světců.
Ježíš si vybírá pro tuto chvíli jen tři blízké učedníky. Očekává intimní prožitek, který pochopí ti nejbližší bez dlouhého učitelského výkladu. Oni se stanou svědky události, o které bude třeba později vyprávět.
Rozpomínám se na píseň ze Svatojánského kancionálu v našem zpěvníku umístěnou pod číslem 62: „K nebesům zření měj, nechvěj se, nelekej, ty srdce mé…“
Vzpomínám na slova blahoslavenství v liturgii, kdy jsme před jazykovou úpravou současného znění zpívali „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha zříti budou.“ Viz Mt 5,8 podle ekumenického překladu. Postrádám pojem zření, které vystihuje širší vjem, než vidění zrakem. Zříme a vnímáme více smysly, než jen okem, zříme srdcem, duší, vnitřním zrakem, zakoušíme poznání.
Ať už se nám dostane světla k prozření, k onomu prohlédnutí, pro které není slov („Nevěděl, co by řekl, tak byli zděšeni.“ – Mk 9,6), před či po pašijových událostech, pomyslete na Áronské požehnání „…nechť Hospodin nad tebou rozjasní svou tvář a je ti milostiv…“, aby se světlem upokojilo tvé srdce a rozpoznávalo nikoli ve zděšení, ale důvěře, radosti a lásce svou životní cestu prozářenou světlem Nejvyššího.
Nebeský Otče, ty jsi pro nás zdroj světla a pochopení nad slunce jasnější.
Kéž se neuzavíráme jen ve vlastních slovech, názorech a jednáních.
Upokoj naši mysl, abychom do pokojíku svého srdce nechávali vstupovat tebe. Amen
Autor: Libuše Roytová
Český zápas č. 6 z 11. 2. 2024
Obrázek: neznámý autor (mozaika): Proměnění Ježíše Krista (cca 600). Klášter svaté Kateřiny (na úpatí hory Sinaj). Fotograf: Michel Bakni (Wikimedia Commons).
