„S královstvím Božím je to tak…,“ promluvil Ježíš ve svém dalším podobenství, tentokrát o hostině, kam „jsou pozváni mnozí, ale málokdo bude vybrán.“
Milí, dnes jsem se k tomuto zamyšlení nad Písmem inspirovala Postilou M. Jana Husa a on zase kontemploval vyjádření sv. Řehoře, který ve své době napsal: „Tehdy Bůh Otec učinil Synu svatbu, když ho v životě Panny spojil s lidstvím, když chtěl, aby Bůh, jenž je před věky, byl člověkem na konci věků.“
Král – Hospodin Bůh – strojí svatbu, kde ženichem je Kristus, apoštolové jsou vyslanci, aby zvali své souvěrce. Vše je připraveno – hostina Těla a krve Páně. Pojďte na svatbu!
Ale pozvaní lidé z židovského národa nejdou – honí se za holuby na střechách, starají se o majetky, obchody, lakotí, nedbají. Pak ti další hubí a mučí ty vyslané, kteří na svatbu všechny zvali. (Však víme, jak se svět chová k prorokům a vyslaným…)
A přišel zasloužený trest.
Poté byli další služebníci opět vysláni – tentokrát na rozcestí – zvát všechny, nejen souvěrce.
A svatební síň se naplnila mnohými. Hospodin tam vstoupil a shledal, že je tam i člověk, který nebyl na svatbu oblečen. Pravděpodobně se jednalo o takového, který nevěřil, netransformoval se, neměl v sobě čistou lásku – to roucho, které obléká každého „svatebčana“. Tedy toho, kdo prožil mystický sňatek a uvědomuje si přebývání Boží Trojice v sobě samém, v sobě samé. Vědomí přítomnosti Boží v našem životě. Že jsme byli proměněni v Krista a v určitém smyslu se stali Božím Slovem a projevem Kristovy mysli, že jsme láskou, radostí, pokojem. Že nás všechny stejně Bůh miluje jako své děti, jako své celé Stvoření.
K tomu sv. Řehoř dodává: „My víme, nejmilejší, kdo na svatbě sedíme, kteří máme víru ve sboru křesťanském, kteří požíváme pokrm Písma, kteří se radujeme, že církev je spojená s Bohem. Proto zkoumejte, zda jste na tu svatbu přišli ve svatebním rouchu.“
Proto i my usilovně rozvažujme ve svých myslích, důkladně prohlédněme svá srdce, jestli vůči někomu nechováme nenávist, jestli nás nepálí oheň závisti kvůli cizímu štěstí, jestli nechceme někomu svou zlobou uškodit.
„Hle, Král přichází na svatbu a vidí naše srdce a tomu, jehož nenalézá oděného láskou, rozhněvaně poví: „Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi na svatbu oblečen? (připraven?)“
„A on se nezmohl ani na slovo.“
Ten, jenž ústy Boha vyznával, ale svými skutky Ho zapíral, teď i v řeči oněměl. V rozsudku posledního soudu umlkne každá výmluva, intrika a všechny tvé filmy se promítnou, jak si pamatuji z jedné misijní pohlednice, kterou opětovně dávám do farních vývěsek na všech místech, kam mne duchovenská cesta vede.
„Tu řekl Král sloužícím“, tedy andělům, „svažte mu ruce i nohy.“ Ruce, aby nic užitečného ke spasení již nedělaly, a nohy, aby už nikam nechodily. „Uvrhněte ho ven do temnot.“ – do temnot věčného zatracení.
Jak praví Mistr Jan Hus ve svém 53. kázání Postily: „Tu věz, že temnota vnitřní jsou hříchy, které jsou v duši a vyhánějí světlo Ducha sv., totiž pravý rozum. Ale temnoty vnější jsou nedostatkem světla, které osvětluje tělesné věci. Ta temnota vnější, kterou Kristus často hrozí, je věčné zatracení, po níž už nikdy nebude den. „Tam bude pláč a skřípění zubů.“ – Pláč očí, které neřádně hleděly, a skřípění zubů, které lakotně jedly. Neboť mnozí jsou pozváni – k víře – ale málokdo bude vybrán, aby při svatbě věčně hodoval.“ (Tolik Jan Hus.)
Řehoř ještě dodává: „Tím více se každý z nás pokoř, že nevíš, jsi-li vyvolený, neboť mnozí dobře začínají, ale do konce nesetrvávají.“ Tož, dej nám Pán Bůh, abychom byli hodni té svatby, milí mí, kteří toho právě čtete!
Svatební roucho utkané láskou si vem - nejen ve dny sváteční, ale na každý den.
… Ať jsi Ženicha Krista vždy hoden! Amen
Autor: Kamila Magdalena Lukasová
Český zápas č. 41/2023 z 15. 10. 2023
Obrázek: Floris Claesz. van Dyck (1575–1651), „Zátiší ovoce a oliv“, kolekce Grasset.
