(ČZ 4/26) Položili jsme otázky našim duchovním na téma, co si myslí, jaký je jejich názor na vztahy mezi jednotlivými křesťanskými církvemi.
1) Jaké konkrétní formy ekumenické či mezináboženské spolupráce považujete za nejdůležitější?
2) Kde podle Vás končí dialog a začíná ztráta identity víry?
3) Co by se podle Vás mělo změnit v postoji křesťanů k lidem jiných náboženství v České republice?
Hana Tonzarová, farářka a přednostka Odboru ekumeny a vnějších vztahů ÚÚR
1) Slovo ekumenické má svůj původ v řečtině (odvozeno od „oikoumene ges“ – obydlená země) a ve svém původním významu ukazuje na to, co se týká všech. Jako Boží stvoření jsme vztažní – ve vztahu k Bohu a jako muži a ženy; lidstvu je dáno základní požehnání: ploďte se a množte se, naplňte zemi, což se stane i obsahem první Boží smlouvy s praotcem „všech národů“ s Abra/ha/mem a Sáraj/ Sárou. I Ježíš svým tzv. Dvojpřikázáním lásky ukazuje na základní vztažnost a ukazuje, čím mají být vztahy naplněny: láskou. Za nosné proto považuji v tzv. „malé“ (mezicírkevní) i „velké“ ekumeně vztahy naplněné láskou. Když přistupuji k druhému, který se hlásí k jinému vyznání, s láskou, je to nejlepší základ pro jakoukoliv spolupráci na bázi teoretické či praktické (charitativní, vzdělávací ad. projekty). Je to jako v rodině – budeme-li si přát, aby se všichni chovali podle jednoho, potlačíme identitu dalších. A církve i náboženství takovými rodinami jsou. Každá má svá pravidla, která jsou nepřenositelná, současně máme jako rodiny stejný základ.
Zároveň jsme pak všichni obyvateli země – máme spolu více společného než rozdílného, a proto má dialog smysl...
2) Dialog končí, když se snažím druhého zmanipulovat na svou stranu – pro to je opět řecký pojem „proselytismus“.
V dějinách i současnosti se obviňují církve i náboženství ze vzájemného proselytismu, který je často jednou stranou – v křesťanství – interpretován jako misie, šíření víry na základě Ježíšova vyslání. Nicméně rozdíl lze popsat podobně jako v pravidlech dialogu, kde si řečníci vyměňují svá stanoviska bez náznaku manipulace a současně s nutností naslouchání. To umožní posun, kdy zhodnotím stanovisko druhého a tím, že ho zhodnotím (přijmu, či vyvrátím), se posunu o další stupeň v dialogu dále, druhý řečník též a současně se tak k sobě – ochotou k otevřenosti (pokud ne i názorově) – přibližujeme. Znamená to ale odhodit předsudky. Současně si musí být člověk vědom svého postoje, aby mohlo jít o skutečnou výměnu názorů a postojů... Připojím příklad z misie: na Ostrově Barbados a Antigua, kam dorazili v 17. stol. Moravští bratři, je ostrované přijali, jak dnes říkají, proto, že jim nevnucovali křesťanství násilně (jak se tomu v dané době často dělo), ale pomáhali jim a vykonávali služby, které potřebovali.
3) Podle statistik vzrůstá v naší zemi tzv. „předsudečná nenávist“ (ČR má dokonce koncepci boje proti ní a extremismu pro r. 2021 – 2026) – vzrůst je patrný v online prostoru – a to i u dětí a mládeže, přestože kritičtější postoje má obecně starší generace. Členové církví – křesťané jsou součástí společnosti, současně však jsou i mystickým tělem Kristovým, jehož hlavou je Kristus a vede nás k lásce i k těm, kteří nás nenávidí, k pomoci těm, kteří naši pomoc potřebují, bez ohledu na původ, rasu a náboženství. Současně blahoslaví ty, kteří nesou pokoj...
Hedvika Zimmermannová, farářka NO Hrádek nad Nisou a NO Nový Bor
1) Ty, které přispívají k jednotě a společné cestě a vzájemné toleranci. Ty pak mohou být nejen obohacením, ale také si uvědoměním toho, proč je moje konkrétní cesta víry v dané církvi a co je pro mě důležité. Vedle společných liturgických setkání vidím důležité i diskuze nad aktuálními otázkami doby a také „obyčejné“ lidské setkávání, kdy se díky osobním vazbám a vytvářením vzájemné důvěry otvírají nové a širší možnosti spolupráce.
2) Tam, kde začínáme pochybovat o svých kořenech a cestě. Kde cítím nátlak a zpochybňování mé cesty ze strany ekumenických partnerů.
3) Každý máme svou cestu k Bohu, měli bychom ji navzájem tolerovat. Pokud druhá strana není agresivní a nesnaží se nám vnutit svou cestu, tak bychom měli hledat průsečíky naší cesty a vidět to jako obohacení našeho rozhledu. Mnohé předsudky pramení z neznalosti a falešných představ. Cestu vidím jak v pevném zakotvení, tak vzájemném poznání.
Matěj Břeň, předseda rady starších NO Trutnov
1) Takové, které spojují jednotlivé lidi a budují síť individuálních přátelských vztahů mezi lidmi různých vyznání.
Společné bohoslužby jsou dobrý první krok, přesto se jim lidé některých vyznání brání, neboť uznávají pouze své duchovní autority a církevní pravidla. Podle mě má smysl takovéto bariéry překonávat právě budováním individuálních vztahů, k čemuž dobře slouží bohulibé světské aktivity, jako jsou společné posezení, výlet, tábor nebo splouvání řeky. Individuální přátelství účinně boří předsudky, které zpravidla směřují nikoli vůči konkrétním lidem, nýbrž k obrazu jistých abstraktních skupin, který vytváří naše vlastní mysl a často neodpovídá realitě.
2) Dialog podle mě nemá končit nikdy. Vždyť i mezi křesťany má každý svou vlastní víru. Ačkoli na zásadních věcech se nejspíš shodneme, neexistují na světě dva lidé, jejichž víra by byla ve všech podrobnostech, odstínech a zkušenostech naprosto totožná, a právě odlišnosti ve víře jednotlivých lidí jsou skvělou příležitostí ke vzájemnému obohacení a duchovnímu růstu. Totéž platí pro dialog mezi jednotlivými náboženstvími, neboť nakonec všechna směřují k témuž, tedy všeobjímající svrchované síle, která je konečným původcem vzniku i zániku a podstatou všeho. Jednotlivá náboženství se liší různým dělením, nazýváním a různou mírou personifikace této univerzální energie, ale nakonec se všechna náboženství snaží popsat nepopsatelné, vysvětlit nevysvětlitelné, přiblížit se nedosažitelnému a jejich rozdílné praxe mohou být vzájemně jedině obohacující.
3) Postoj křesťanů k vyznavačům jiných náboženství není jednotný, dokonce si troufnu tvrdit, že mezi křesťany je zastoupena celá škála těchto postojů, těžko tedy říct, co by se mělo změnit. Jako obvykle musí každý začít u sebe a ptát se, jestli mu jeho vlastní postoj prospívá, nebo škodí. Mít srdce odmítavé k čemukoli odlišnému většinou nejvíc ubližuje nikoli tomu, vůči komu je zatvrzelé, ale svému vlastnímu nositeli. Přesvědčení, že je člověk lepší než někdo jiný pro své křesťanské vyznání, je v rozporu s křesťanským principem rovnosti všech lidí před Bohem, jejich Stvořitelem. Neúcta k člověku je neúcta k Bohu skrze jeho dílo. Stvořitelův otisk si v sobě totiž nese každý člověk bez ohledu na své vyznání.
Juraj Dovala, brněnský biskup
1) Setkávat se, společně se modlit, meditovat a číst svatá Písma křesťanská i nekřesťanská.
Ekumenické bohoslužby by měly být samozřejmostí. Zvát kazatele z jiných církví nebo také z nekřesťanských společenství – židovská obec, muslimská obec, zen, joga, buddhismus do našeho společenství, aby měli promluvu na nějaké verše z Bible v rámci biblické hodiny nebo kázání. Také rozvíjet společné projekty na poli charity a ekologie. Ale nejdůležitější je mít ty druhé upřímně a autenticky rádi. Nikoho nesoudit, neznehodnocovat jiné cesty, respektovat a ctít zkušenosti druhých.
2) Dialog nemusí nikde končit. Ježíš Kristus je Alfa a Omega, stačí se toho držet. Křesťan má být kristocentrický, máme být nositeli živého Krista. Když tohle máme, zjistíme, že se nemusíme bát žádného dialogu, ani setkávání náboženství, protože Kristus je jako slunce, působí všude. Nejen v dějinách Izraele, ale i v buddhismu, taoismu, józe... Staří církevní otcové to nazývali Logos spermatikos, tedy semena Logu, která jsou v každé ušlechtilé nauce.
3) Pojďme se odnaučit strachu. Strach je pouto, stín, řetěz, který nás spoutává a dělá nás nesvobodnými. Otevřme srdce, milujme život v jeho rozmanitosti, milujme ostatní a přejme každému lásku, pokoj, štěstí a naději. Bůh je láska.
Lukáš Bujna, plzeňský biskup
1) Nejdůležitější je mít opravdový zájem poznat někoho, kdo se dívá jinak než já. Chtít se nechat obohatit jeho pohledem.
Z toho se pak rodí i potřeba scházet se, seznamovat, být spolu. Formální ekumena bez ochoty vyjít z vlastní ulity je k ničemu.
2) To je podivně položená otázka. Jak by mou identitu mohl ohrozit dialog? Vždyť právě dialog mi může pomoci ujasňovat si, na čem se moje identita zakládá. Mám duchovní domov v CČSH, ale skutečnost, že jsem „husita“, opravdu netvoří jádro mé identity. Tím je víra, že jsem Boží dítě, za všech okolností milované a přijímané. Takovou víru mohu sdílet s kýmkoli, aniž by to znamenalo, že se zříkám svého konfesního zázemí.
3) Necítím se být povolaný říkat, co by se mělo změnit v postoji ostatních. Mohu se ptát, v čem se já mohu pokusit o změnu. Třeba: Hledám dost, co nás lidi spojuje? Je moje „křesťanství“ natolik hodnověrné a inspirativní, aby si Kristových učedníků mohli vážit i ti, kteří víru v Krista nesdílejí?
Martin Chynoranský, kazatel NO Litoměřice
1) Za nejdůležitější považuji praktickou spolupráci mezi církvemi pro všechny, kteří potřebují pomoc, zejména v oblasti sociální, solidarity a ochrany lidské důstojnosti. Stejně důležitá je i duchovní pomoc – společné modlitby, pastorační péče a podpora lidí v krizových situacích.
2) Věřím, že dialog končí tam, kde začíná docházet k zamlčování nebo překrucování podstaty křesťanství.
3) Křesťané v ČR by měli usilovat o otevřenější a vstřícnější přístup založený na osobním setkávání, společných projektech a vzájemném porozumění bez předsudků k jiným církvím. Dále si myslím, že je velmi důležité vést smysluplný dialog ve společném hledání odpovědí na etické otázky současného světa.
Roman Zábrodský, kazatel NO Benátky nad Jizerou
1) Spolupráce církví na základě ekumenismu je pochopitelně naprosto jiná než ta, která je založena na mezináboženském dialogu.
Ekumenická spolupráce mezi různými církvemi i denominacemi by se měla zakládat na praktických formách. Společné setkávání, společné slavení večeře Páně, bohoslužby, modlitby apod. Základní formou však zůstává společná víra v kříž. U mezináboženského dialogu je spolupráce složitější, neboť musíme o trochu více překonávat vlastní ega a domnělé pocity výjimečnosti. Proto základní forma je respekt k druhému člověku, tak jak jej popisuje Lévinas, dále pak edukace a živý kontakt ve společné modlitbě.
2) V žádném dialogu nemohu ztratit vlastní identitu (pokud se bavím se sousedem a zajímám se, jak se cítí, tak moje identita rozhodně není v ohrožení). Podobně to platí i v dialogu mezi církvemi nebo v mezináboženském dialogu. Má identita může v návaznosti na určité procesy dojít k částečné proměně (redefinici) na základě nové zkušenosti či informace vyplývající z rozhovoru, ale nemůže dojít k její ztrátě. Myšlenka, že v dialogu s tím druhým jsem ohrožen ztrátou víry, je nezdravá.
3) Křesťané dost často trpí pocitem vlastní výjimečnosti a předurčenosti a s takovým přístupem nelze vést žádný dialog. Základní změnou by měla být širší edukace nejen křesťanské společnosti, ale i té sekulární, tak, aby strach z neznámého nenahrával politickému populismu a náboženskému primitivismu v podobě fundamentalismu.
Hlubší a přirozená znalost vycházející nejen z přikázání Písma (láska k sousedovi a soucit k cizinci), ale i ze základního lidského respektu, přispěje k defétismu a toleranci.
Za odpovědi děkuje Ondřej Syrový
Ilustrace: Kristus a Samařanka, dílna Guercino (Giovanni Francesco Barbieri), kredit Kimbellovo muzeum umění
Český zápas č. 4 z 25. 1. 2026
Související téma: Ekumena znamená společný dům křesťanů
