První ekumenický koncil znamenal shromáždění biskupů celé křesťanské církve v Nikáj. Hlavním věroučným výsledkem koncilu bylo nikajské vyznání víry uznávající Ježíše Krista za plného a pravého Boha a zavržení ariánství.
V nikajském chrámu sv. Sofie se roku 325 sešlo 318 biskupů – otců z celého světa, aby vyznali víru v jednoho Boha, všemohoucího Otce. Ve svém Prohlášení píší o svém vyznání „jednoho Boha, všemohoucího Otce, stvořitele všeho viditelného i neviditelného. A v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného z Otce, to jest z podstaty Otcovy, Boha z Boha, světlo ze světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, z téže podstaty jako Otec, skrze něhož všechno povstalo, jak to, co je na nebi, tak to, co je na zemi“.
Koncilní otcové tak odmítli Ariusův filosofický monoteismus a postavili proti němu přesvědčení, že Ježíš Kristus jako Syn Boží je „jedné podstaty s Otcem“ – homoousios. Na počátku 4. století se christologická otázka stala klíčovou otázkou křesťanského monoteismu. Řešení otázky bylo spojené s otázkou jednoty křesťanů a tím základem ekumenismu společného domu všech křesťanů (řecky oikoumene - společný dům).
Historik popírá císařovu víru v Krista
S návrhem na řešení otázky přišel císař Konstantin Veliký. Svolal do Nikáje velké shromáždění biskupů, a to se svým politickým úmyslem stabilizovat počátek upadající říše. Jednota víry se měla podle jeho názoru stát stmelujícím prvkem.
Historik Paul Johnson ve své knize Dějiny křesťanství vykresluje císaře Konstantina jako pragmatického vládce, který přijal křesťanství z politických důvodů, integroval ho s existujícími pohanskými tradicemi a zásadně přetvořil Římskou říši a budoucnost církve. Johnson ve své knize o Konstantinovi píše: „Konstantin nikdy neopustil uctívání slunce a ponechal si slunce na svých mincích. Z neděle udělal den odpočinku, zavřel soudy a zakázal veškerou práci kromě zemědělské. Ve svém novém městě Konstantinopoli vztyčil na fóru sochu boha slunce… Eusebiova zpráva o Konstantinově pozdním křtu je však nejednoznačná; a je možné, že mu církev odmítla svátost kvůli jeho způsobu života. Jistě to nebyla jeho zbožnost, co z něj udělalo křesťana.“
Co je a není ekumenismus
K tomuto problému se zajímavě vyjádřil u příležitosti 1700-letého výročí nikajského koncilu Kurt Koch, prefekt Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů: „Duchovní ekumenismus je pojímán a uskutečňován jako ekumenismus christologický, jehož pevným základem je Nicejský koncil. Jádro křesťanského ekumenismu totiž spočívá ve společném obrácení všech křesťanů a církví k Ježíši Kristu:“ Pokračuje ve své úvaze: „Podíváme-li se poctivě na současný kontext víry v našich zeměpisných šířkách, musíme uznat, že se nacházíme v podobné situaci jako ve 4. století, neboť jsme svědky silného oživení ariánských tendencí. Dnes je nemálo křesťanů citlivých na všechny lidské rozměry postavy Ježíše Nazaretského, ale mají problémy před christologickým vyznáním, že Ježíš Nazaretský je jednorozeným Synem nebeského Otce, a tedy před christologickou vírou církve. Často je dnes i v církvi a v ekumenismu velmi obtížné vidět v člověku Ježíši tvář samotného Boha a vyznávat ho jako Božího Syna, protože je zde tendence vidět ho pouze jako člověka, jakkoli svrchovaně dobrého a jedinečného. Kdyby však byl Ježíš, jak dnes věří mnozí křesťané, pouhým člověkem, který žil před dvěma tisíci lety, pak by byl nenávratně odkázán do minulosti a jen naše lidská paměť by ho mohla více či méně zřetelně připomínat v současnosti. V takovém případě by Ježíš nemohl být jediným Božím Synem, v němž je mezi námi přítomen sám Bůh.“
Na závěr
Nikejská „civilizační revoluce“ se odehrála v chrámu Svaté Moudrosti (Hagia Sofia), který stojí dodnes, přestože mnohé jiné stavby z té a pozdější doby neobstály díky zemětřesení a válkám. Vstup do chrámu je zde jen o tři metry níže, než je současná úroveň ulice. Stojí v málo narušené podobě jako před 1700 lety v centru tureckého města İznik v turecké provincii Bursa v blízkosti rušné křižovatky. Po pádu Konstantinopole město Nikaia postupně zaniklo a proměnilo se v ruiny. İznik byl cestovateli popisován jako zcela opuštěné město, zbytky města, město v ruinách a malá vesnice.
Mirko Radušević
Ilustrace: Marcelo Schneider/WCC (Mozaika apsidy z 12. století v kostele Santa Maria v Trastevere v Římě v Itálii)
Související: Ekumena nejsou hezké fráze pro výroční zprávy
