(ČZ 4/26) Svět, v němž spolu žijí křesťané, muslimové, židé, buddhisté i lidé bez vyznání, nepotřebuje „soutěž“ o to, na čí straně je pravda.
V centru menšího města se měl otevřít nový komunitní prostor a radnice pozvala též zástupce místních církví, aby se domluvili na společném programu. V jedné místnosti se tak potkali katolický farář, evangelická farářka, pravoslavný kněz a imám z nedaleké mešity. Atmosféra byla opatrná, každý si sedl ke „svým“ a s nedůvěrou sledoval ostatní.
Napětí prolomila drobnost. Imám, který přišel o něco dřív, rozložil na stole termosku a malé skleničky. „U nás se říká, že bez čaje se nedá mluvit o vážných věcech,“ poznamenal s úsměvem. A po chvíli už si všichni nalévali tradiční arabský Tuareg. Rozhovor se rozproudil, lidé si začali naslouchat. U třetí skleničky přišla řeč na víru. A to formou zcela konkrétních osobních zkušeností: jak se pracuje s mladými, jak těžké je mluvit o Bohu v ateistickém prostředí, jak bolí, když je víra automaticky spojována s extremismem. Ukázalo se, že starosti jsou si překvapivě podobné, i když modlitby znějí jinak.
Tahle historka není o tom, že by rozdíly zmizely. Kdepak. Katolík zůstal katolíkem, imám imámem. Změnilo se to, že přestali být představiteli „těch druhých“ a stali se konkrétními lidmi se jmény, hlasem a příběhem.
Svět, v němž spolu žijí křesťané, muslimové, židé, buddhisté i lidé bez vyznání, nepotřebuje „soutěž“ o to, na čí straně je pravda. Potřebuje spolupráci při řešení konkrétních problémů: chudoby, migrace, klimatické krize... Právě tady dialog přestane být abstraktní debatou. Když se různé náboženské komunity setkají nad pomocí potřebným, mizí karikatury a předsudky překvapivě rychle...
Klára Matoušová
Ilustrace: WCC
Český zápas č. 4 z 25. 1. 2026
