Sem tam, jak je třeba, nám Prozřetelnost přivede do života člověka, který si nás něčím neuchopitelným podmaní. Třeba nám tím chce Vyšší režie, jak říkával zvěčnělý Mirek Matouš, ukázat něco skrytého, co jsme dosud nebyli schopni zahlédnout. Mě si začátkem listopadu 2022 poslala do Neveklova, kde od roku 1934 stojí Husův sbor.

Město Neveklov je od válečných let místem trvale poznamenaným zřízením vojenského výcvikového prostoru SS-Truppenübungsplatz Beneschau (později SS-Truppenübungsplatz Böhmen) a s tím spojeným nuceným vysídlením většiny místního obyvatelstva. A právě tématu ztraceného domova a zdevastované kra­jiny mezi Vltavou, Sázavou, Benešovem a Sedlčany, kde se cvičiště Waffen-SS nacházelo, se věnovala konference, na kterou jsem se k Neveklovu vypravil. Nežli jsem v nedalekém Měříně připom­něl důsledky vytvoření výcvikového pro­storu na život a službu věřících Církve československé husitské (CČSH), zasta­vil jsem se v Husově sboru, abych načer­pal něco z historie neveklovské náboženské obce. Kromě pamětních knih mě ve sborové lodi upoutal památník „Ne­veklovský exodus“, který na šesti pane­lech připomíná dobu nacistické okupace a její dopady na místní obyvatelstvo a jednotlivé církve. Neopomíná ani tra­gické osudy židovského obyvatelstva na Neveklovsku. Za nelehkým zrodem pa­mátníku v roce 1985 stála místní dlouho­letá farářka Marie Tichá.

Cestou domů z konference jsem se za­četl do farní kroniky, kterou mi k digita­lizaci ochotně zapůjčila sestra Pavla Pohořalová. V kronice, podrobně líčící zrod CČSH na Neveklovsku, mě hned na prvních stranách zaujalo jméno jednoho ze zakladatelů náboženské obce: „V pon­dělí velikonoční (1920) konal se na Staro­městském náměstí tábor lidu, na němž pro­mluvil za Církev československou br. Dlouhý-Pokorný… Před odjezdem z Prahy se­známil se p. Zamrazil s br. dr. Karlem Far­ským a Dlouhým-Pokorným.“ Čtu dál a dozvídám se, že týž akademický malíř Emanuel Zamrazil inicioval po oslavách svátku Jana Husa na neveklovském ná­městí svolání schůze zástupců města, kde bylo rozhodnuto o pozvání řečníka z nové církve. Společně s odborným učitelem Janem Šafářem konal přednášky mezi ob­čanstvem v Neveklově i okolí, organizo­val konání českých bohoslužeb a stál za vznikem přípravného výboru náboženské obce v Neveklově, jehož se stal prvním předsedou.

Když zapátráte v internetových zdrojích včetně hojně využívané Wikipedie, která na vás vyskočí po zadání umělcova jména jako první, dočtete se faktické konsta­tování, že Emanuel Zamrazil zemřel neznámo kdy a kde! Hned jsem věděl, že není zbytí a pustím se – pokolikáté už? – do badatelského pátrání. V našem Bio­grafickém slovníku CČSH jsou zpraco­vány desítky na slunci tvořících umělců. Radostí mě naplňuje, že vedle nich jsou tam ale i ti světem zapomenutí. Třeba se rodí návrat dalšího…

Nový slovník československých výtvar­ných umělců na Emanuela Zamrazila pa­matuje krátkým medailonem. Dozvídáme se z něj o jeho narození 8. prosince 1865 ve Vlkonicích na Benešovsku a pů­sobení v Neveklově. Údaje o odvolání z tohoto světa opět chybí. „Byl rok na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Fr. Čermáka a Ant. Lhoty. Pak 4 roky (1885–1889) na akademii v Mni­chově; v letech 1890–1891 opět na Aka­demii výtvarných umění v Praze u prof. Max. Pirnera (podobně jako např. Fran­tišek Bílek, Jan Dědina nebo Viktor Fo­erster – pozn. autora), načež se zdokonaloval na soukromé škole Ažbeho v Mni­chově… Začal kopírovat staré mistry, je­jichž díla studoval ve Florencii, v Římě, Miláně, Bologni a v Benátkách. Za svě­tové války byl rok internován v Sardinii, načež v červnu 1916 se vrátil do Floren­cie. V poslední době války zabývá se stenografickou soustavou Scheithauerovou a jejím převodem do češtiny. Ke konci roku 1919 vrátil se do vlasti a bydlí v Ne­veklově.“

Pod medailonem je uveden jediný lite­rární pramen – paměti Zaschlá paleta od Zamrazilova spolužáka z akademie Ludvíka Kuby. V nich se dočteme, jakého byl neveklovský tvůrce vzezření, jaké posta­vení měl mezi Ažbeho žáky v Mnichově; autor si všímá též vnitřní proměny nevek­lovského tvůrce, kterého potkával vždy s Písmem v ruce.

„Procházeje Starou Pinakothekou, zahlédl jsem Emanuela Zamrazila, jak kopíruje Hondecoeterovu drůbež. Znal jsem se s ním z akademie z Pirnerova oddělení. Tenkrát měl už řadu studijních let za sebou a přišel k Pirnerovi podruhé, vrátiv se z Mnichova jako něžný a dokonalý kolorista, na jehož práce jsme se rádi dívali. Byl to vysoký štíhlý člověk, jenž si v Praze pěkně chodil. Na ulici oslňoval cylindrem, ve škole pleší. Krasavec nebyl, ale rád dělal dojem řečmi vždy hodně radikálními… Zamrazil mi v Mnichově doporučil Ažbeho školu… Jevil se značný rozdíl mezi jeho nynější a tehdejší osobností. Nebylo u něho někdejší vznětlivosti; také se už tak pečlivě nestrojil. Bylo u něho vše tlumenější, usmíval se zdrženlivě, maje ruku skoro pořád položenou na tlusté knize kapesního formátu… ‚Co to je?‘ a ukazuju na onu tlustou knihu. ‚To je Písmo svaté.‘ ‚Chcete se věnovat malbě náboženských obrazů?‘ ‚Ne. Čtu v něm pilně. Nosím je stále s sebou.‘“
Emanuel Zamrazil, jenž vstoupil na mnichovskou Akademii roku 1884, působil na soukromé škole Slovince Antona Ažbeho, založené roku 1891, v 90. letech 19. století jako korektor a asistent. Bydlel přímo v sídle školy (dřevěné budově uprostřed zeleně, které se přezdívalo „pustevna“) na okraji vnitřního Mnichova ve Schwabingu, kterou v době největšího rozkvětu navštěvovalo 100–150 žáků, z toho zhruba třetinu tvořily ženy. Ažbeho škola přitahovala umělce z celého světa, zejména pak ze střední a východní Evropy. Když v roce 1988 uspořádalo Wiesbadenské muzeum výstavu „Cesta k moderně a Ažbeho škola v Mnichově“, byla na ní zastoupena díla slovinských impresionistů R. Jakopiče a I. Grohara, Srbky N. Petrovičové, Rusů V. V. Kandinského a A. Jawlenského, z Čechů byli vybráni A. Hudeček, L. Kuba, E. Pacovský, J. Augusta a dvěma obrazy i Emanuel Zamrazil. Jeho tvorby si Ažbe, na němž žáci oceňovali otevřenost vůči novým uměleckým proudům, vážil, dokonce si Zamrazilův obraz Kněz (Mnich) pověsil do svého ateliéru. Ve zprávě o výstavě ukazující přínos Ažbeho školy pro moderní umění, kterou otiskl v roce 1989 exilový čtvrtletník Proměny, teoretik a historik výtvarného umění Jan Baleka k Zamrazilově uměleckému vývoji dodává: „…příslib svého uměleckého nástupu nenaplnil a v dějinách českého umění se ocitl zapomenut na jeho okraji.“

Kde hledat dál, abychom dokázali lépe pochopit, jak se může člověk „ztratit“ z uměleckého i běžného života. Nabízelo se archivní podzemí v Dejvicích. Nejednou jsem se po utišení každodenního provozu na církevním ústředí ponořil do bohatství našeho Ústředního archivu a muzea CČSH. A i tentokrát jsem začal dostávat odpovědi. Díky našemu pilnému předchůdci, archiváři Veleslavu Růžičkovi, jsem objevil dva vydatné soubory Zamrazilovy korespondence. Nevysvětlitelná badatelská touha se protnula také ve fondu ústřední rady, kde se nachází malířův dopis z konce listopadu 1920, v němž podrobně informuje Ústřední výbor CČS o stavu věřících na Neveklovsku a realisticky vykresluje obtíže spojené se zrodem nové náboženské obce.

První konvolut korespondence z let 1920–1921 je adresován Karlu Farskému. Třináct dopisů poodhaluje a dává pochopit mnohé z obětavosti i úskalí pro uplatnění ideálů nové církve. Vedle toho se dozvídáme o Zamrazilově publikování v Českém zápase („K otázce úpravy obřadů“, „Věřím ve sv. církev ‚obecnou‘ – katolickou“, „Náboženství dnešní Itálie“ – překlad), nabídce bezplatně vytvořit podobizny zakladatelských osobností církve, o malířově vášni pro těsnopis, o návrzích bohoslužebných rouch, snaze odpoutat církev od vlivu ateistické Volné myšlenky či autorově důrazu na Písmo: „A zde naskýtá se nám velká práce. Náš lid bude muset si navyknout, dbát více na výroky Písma sv., nežli na lidskou filozofii,“ napsal Farskému v červnu 1920.

Jak si ještě potvrdíme později, Písmo se stalo malíři nezměrným pokladem až do konce jeho pozemského putování. Jedním z dokladů je i obsah brožury O ‚primátu‘ Petrově, která vyšla nákladem církve v listopadu 1920 a jejímž autorem, skrývajícím se za iniciálami E. Z., byl právě Emanuel Zamrazil. I když jde o brožuru určenou široké veřejnosti, autor prostudoval celou problematiku a opírá se o Písmo. Konečně v samém závěru textu přichází s neotřelou radou: „Nechť církevní řád zůstane ještě po nějaký čas ve stavu provizorním, a ať všichni naši kazatelé hledí rozšířit co možná znalost Písma sv. mezi lidem. Budeme-li pak pokračovat a dávat našemu náboženskému hnutí pevné formy, podaří se nám to mnohem lépe, budeme-li všichni obeznámeni se Slovem Božím.“

Druhý soubor Zamrazilovy korespondence byl adresován Emilu Dlouhému-Pokornému. Deset dopisů je vymezeno lety 1920–1934, takže nám dávají nahlédnout i za horizont zakladatelského období CČSH. Oba aktéři se opakovaně osobně setkali, jednou z příležitostí byly i české bohoslužby v Neveklově odsloužené právě Emilem Dlouhým-Pokorným 3. října 1920. Ve 30. letech 20. století plánoval umělec návštěvy milého bratra, jak Pokorného v dopisech oslovoval, v Brně, kam se uchýlil po sporech s vedením církve. Z dopisů vyplývá, že též Zamrazil v roce 1928 přerušil styky s CČSH, které vyčítal pochybnosti o Ježíšově Božství a moci Boží, „která když přijde čas, působí znameními a zázraky… Bez přispění Božího není žádná náboženská reforma dokonalá, nýbrž spíše se hospodaří od 10 ku 5, jako je to v Církvi čsl,“ postěžoval si v roce 1933. Ve stejném a následujícím dopise poodhaluje svůj „minulý život“ a zklamání z nenaplněných nadějí vkládaných do CČSH: „Když mi bylo 20–27 let, byl jsem v pochybnostech o celé křesťanské víře… Jeden velký omyl římské církve spočívá v tom, že ona o sobě hlásá, že je samospasitelná, neomylná, bez vady atd. a vykládá některá místa Písma jednostranně ve svůj prospěch… Z počátku se slibovalo, že Církev čsl. se bude držet Písma sv. a prvních 7 koncilů křesťanských. Z toho důvodu doufal jsem, že se v Církvi čsl. udělá reforma, která bude lepší, nežli nynější učení Církve římské. Ale chyba lávky!... Mohu říci, že to bylo snad největší zklamání v mém životě… Je to veliký nedostatek a zanedbání ze strany církve, že nedovedla z toho zřídla pravdy (z Bible) čerpat… Prodělal jsem sám také ten život bez znalosti Bible, ale bylo to tápání bez cíle a bez radosti. Přišla však pro mne příležitost, že jsem poznal, že v Bibli jsou uschovány pravé poklady moudrosti, víry, světla a útěchy. A jen někdy, když vzpomínám na ty minulé časy, napadne mne, co by se bylo se mnou stalo, kdyby mne Bůh nebyl přivedl k tomu poznání svého slova. V takových chvílích cítím celou svoji nehodnost a nicotu, a zároveň hlubokou vděčnost k Bohu za Jeho vedení.“

Zdržím se klasifikace Zamrazilova pohledu na zakladatelské období CČSH, přestože z něj cítím celou šíři podnětů ke svědomité sebereflexi. Závěrem bych ale ještě rád poděkoval sestře farářce Marii Tiché za otevřené rozhovory, které se mnou, ačkoli jsme se předtím nikdy osobně nesetkali, vedla. Díky nim jsem se dozvěděl, že poslední léta života prožil Emanuel Zamrazil u své neteře Marie Nuskové v Neveklově.

Rodina Nuskova vlastnila velký dům s obchodem na neveklovském náměstí. Patřila k obětavým donátorům CČSH, Alois Nusek zastával na počátku 30. let 20. století funkci revizora účtů. Rodinu poznamenalo válečné vystěhování a do existenciální bídy uvrhla komunistická konfiskace majetku. Ovdovělá paní Nusková živořila společně se strýcem v jedné místnosti svého domu, do něhož byly nastěhovány další dvě rodiny.
Emanuel Zamrazil v tomto období již nebral do rukou paletu a štětce. V Praze navštěvoval ilegální shromáždění Apoštolské církve. Zemřel pravděpodobně v 50. letech 20. století v Neveklově u své neteře, která mu až do konce svého života byla vděčná, že ji „naučil brát“ do rukou Bibli. Ohmatanou si ji jediná přinášela na biblické hodiny do Husova sboru.

Do Neveklova jsem se po čase vrátil. Pátral jsem v pohřební knize v Křečovicích, navštívil Zamrazilovu rodnou chalupu ve Vlkonicích čp. 3, procházel jsem hřbitovními uličkami v Křečovicích i Neveklově. Kdy Emanuel Zamrazil zemřel a kde je pochován, zatím nedokážu zodpovědět. Ale už tuším, kým chtěl být. Že toužil plout prost všech lidských pout. A napadá mě tak, zda jsme se neztratili spíše my, když jsme nepostřehli na cestě člověka s tlustou knihou kapesního formátu.
Martin Jindra
Český zápas č. 7 z 12. 2. 2023 a č. 8 z 19. 2. 2023

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše